25.-27.2. 2011 Láska nebeská
19. 2. 2011
Ve dnech 25.-27.2. 2011 se konala výprava s názvem Láska nebeská poblíž Jindřichova.
Láska nebeská
Jak to na zemi bývá, odedávna žilo zlo a dobro a náš příběh není výjimkou.
Pche, láska, co to je? Vůbec není na tomto světě třeba. A to říkám já. Já, bůh Nenávisti. Rád si pohrávám s osudy jiných pozemských bytostí. A zrovna tuhle se mi naskytla výborná příležitost. Amor kdesi zmizel a netuší, že za ním na návštěvu míří pár malých stvoření, lidé si říkajíc. Co bych těm malým, bezmocným skrčkům jenom provedl? Zbavit se jich hned, to by nebyla zase taková zábava, ale kdyby se jen tak náhodou někde ztratili, to by bylo panečku. Ještě, že ovládám živly, přivolám na ně zimu, vítr a mlhu, aby ani na krok neviděli. To bude zábava, už se těším.
Slunce už šlo spát, setmělo se. A na poli, blízko Nejdku, se potlouká malá skupinka lidí. Studený vítr si s nimy pohrává, jako kdyby byli jenom lehká peříčka. A v dálce jde slabě slyšet písnička: ♫ „Ať je zima, ať jsou mrazy. S medvědem tě neporazí. Ať si fičí ze všech stran. Preventan, Preventan, Preventan.“ Možná si pomyslíte, že skupince trochu hrabe. A popravdě, nejste ani moc daleko. V takové zimě, co jsme byli, by přeskočilo každému. Bohužel i bohudík, písničkou Preventanem to nekončilo. To je jen začátek. Za krátkou chvíli jsem se naučili a oblíbili novou hru, a to na „tučňáky“. Znáte ji? Ne? To se utvoří skupinka lidí, která se k sobě namačká a hned je tepleji. No a naše tancování s Maki, o něm raději ani nemluvím :D
Zima, chlad a vítr stále vládly nad zemí. A my jsme putovali dál cestou necestou, polem nepolem. Jenom díky hodným lidem, které jsme potkali v tomto nečase, jsme se zorientovali a zjistili, že jsme úplně někde jinde než jsme chtěli. Ale co už, stane se i těm lepším. Cestu, kterou máme dojít k chatě jsme našli. Konečně. A po ní se také vydali. To tak, abychom se zase prošli někde po poli. Skupinka dál pokračuje po lesní cestě, plnou jam a náledí. Chvílemi se cesta měnila na velkou ledovou klouzačku a vyhnout se jí, byla někdy fuška. Když nám už nic jiného nezbývalo, museli jsme se přes tuto klouzačku vydat chtíc nechtíc. Kdo všechno se na ní posadil na zadek? To už vám nepovím, ale po cestě si posedalo více lidí. Cesta lesem stále pokračovala. Potmě docházíme k chatě. Otevřeme a ….
…. vnitřek chaty, co byste jiného čekali.
Amor nikde, kampak se nám jenom zatoulal, snad v tom nemá prsty bůh nenávisti. Uvidíme, ráno moudřejšího večera.
„Skrčkové malí, cožpak si myslí, že se mohou se mnou měřit. No počkejte. Však vy si příště rozmyslíte se mnou se měřit.“
Slunce vyšlo na obzor a naše malá skupinka se potácí do kopce. Počasí jim přeje, když tu náhle se přivalí velká voda. Máme jen pár vteřin, abychom našli místo metr nad zemí a chvíli tam zůstali. „Co to bylo?“ ptáme se nechápavě sami sebe. Bohužel vodou to nekončí. Teprve teď jsme si všimli, že nás někdo sleduje. Zalezeme za nejbližší strom, skočíme do příkopu, jen aby nás ten pohled nezavětřil. Hurá, konečně je to pryč a můžeme pokračovat v cestě. „Někdo nechce, abychom Amorka našli, musíme si dávat větší pozor! Co když se Amorkovi něco zlého stalo a je zraněný?“ Očekávali jsme i neočekávané. A nejlepší je se připravit na všechno. Proto zkusíme zachránit jednoho člena ze skupinky, který si jakože zlomil právě nohu a my ho musíme bezpečně přenést pomocí nosítek. No, jak bychom to shrnuli. Pokud by Amor měl zlomenou nohu, přežil by v rámci možností a to je hlavní.
Krajina dál ubíhala pod našimi kroky a stále nic a nikoho jsme nenašli. Naše vytrvalost a odhodlání musí být silné. Proto si nás naši průvodci vyzkouší, jak jsme na tom po fyzické stránce, tedy po běžecké. „Už jen kousek a budu to mít za sebou“ běží v mysli některých z nás a jen v dálce slyším povzbuzující hlas mých přátel, kteří stojí velmi blízko, jen je nevnímám. „Už to mám za sebou. Ještě jednou tento běh a bude to má smrt!“ putuje myslí dál. Jediné co odpoutá pozornost … „půjdeme zpátky, bude jídlo.“
Cesta z kopce byla méně namáhavá než do kopce. Netrvalo dlouho a byli jsme všichni dole. Naštěstí jsme z kopce nepopadali jako hrušky, ale normálně seběhli. Za několik metrů chůze se před námi rýsoval obrys chaty. „Jak já mám hlad“ ozývalo se mezi všemi a žaludek byl stejného názoru.
Život je boj, říká se a je to i pravda. Právě teď probíhá souboj o naši potravu, o buřty. No jo, kdo jich donese víc, může víc sníst. Nebojte, všichni jsme se dosyta najedli i ti nejmenší. A dokonce i málem zbylo, ale se slovy: „To by se zkazilo“ vklouzl poslední buřt do žaludku.
Praskání ohně a hlasité bavení náhle přerušili naši průvodci. „Ach jo, čeká nás další zkouška,“ ozývaly se ti nejmenší, kterým se moc nelíbilo, že se zase něco děje. Ale lepší je zábava než-li nuda. Rozdělení do dvojic a hurá, budeme si posílat zprávu v morseovce. Pro někoho to byla brnkačka, pro někoho to byl těžší oříšek. Ale poprali jsme se i s tímto úkolem. Zpráva došla, byla přijata a hlavně byla správně, což bylo pro některé překvapením.
Nejdřív práce potom zábava. Tak práci, tedy zkoušky, to bychom měli. Teď tu zábavu. Je to trochu nelogické, ale v dnešní době jsme se rozhodli lovit mamuty. Hodně jsme se u rytí díry na mamuta pobavili. Hlína a tráva letěly všude a někteří jedinci ji měli plnou hlavu. A představte si, po tak velkém boji … jsme žádného nechytili. Asi nám štěstí moc nepřálo.
Večeři jsme si neulovili, ale přeci se něco našlo, co by se dalo jíst. Tak a teď už jenom vyčistit zuby a do hajan. Ale co to? Co to vchází do dveří za neznámou postavu? Až když tenhle ten neznámí vystoupil na světlo, poznali jsme ….. „Amorek“: ozvalo se z úst. „Kde jsi byl tak dlouho, měli jsme strach?“ Amorek se přívětivě usmál a vyprávěl nám příběh o tom, jak všude po cestě rozdával lásku. Po chvíli se ve svém příběhu pozastavil a podíval se na naše oblečení. Úsměv se mu rozzářil. Velice ho potěšilo, že máme stejný styl oblíkání. Abyste tomu rozuměli. Všichni přítomní na sobě měli pyžama a Amorek nebyl výjimkou.
Tento večer se rozjela velká pyžamová párty. začalo to nejprve vtipnou přehlídkou pyžam. Nikdo z nás by asi v modelinku neuspěl, kdyby jste viděli, jak se někteří nesli :D.
Zahráli jsme pár her, známých i neznámých. Nejvtipnější hra byla s klíčkem na provázku. Zamotat provázek je vždy lehčí než ho rozmotávat, ale zamotat 20 lidí do jednoho provázku, no … ještě že byly po ruce nůžky. Nakonec následovala volná zábava. Po které jsme postupně odpadávali do spánku.
K mojí smůle, jsem se probudila mezi prvními. To víte, ráda bych ještě spala, ale naše malé ratolesti byly tak moc živoučké, až to nebylo vůbec pěkné. Samé chichotání a záchvaty smíchu. No jo, vybrala jsem si hold špatné místo na spaní. Jediné, co mě potěšilo, že mě nevzbudili jako jedinou. Nakonec dětičky probudily postupně všechny. Sbalili jsme si svých pár švestek, rozloučili jsme se s Amorkem při snídani a vyrazili jsem opět cestou, kterou jsme přišli do tohoto kraje. Na boha nenávisti jsme už nemysleli a díky bohu ani on na nás.
Gy
Odkaz na fotoalbum:
http://zalesacka10.rajce.idnes.cz/Laska_nebeska_-_Nejdek_25.-27.2._2011/
Statistiky
| Online: | 50 |
|---|---|
| Celkem: | 195627 |
| Měsíc: | 2915 |
| Den: | 284 |