PÁTEK

Bylo nás fakt moc (celkem 4), ale co už, když už jsme nabaleni, tak jedem. V Olomouci trochu zmatek s hledáním autobusu (na Kopeček to jede z vlakového nádraží). Ale smůla, když to zjistíš až na autobusovém nádraží, tak jsme se svezli tramvají č. 4. V busu jsme neustále poskakovali, protože řidič autobusu jel rally. Na Kopečku jsme se rozhodli kam dál. Vydali jsme se směrem na Radíkov k Pevnůstce. Po cestě jsme se nacpávali ostružinami a očekávali jsme Zízu. Pevnůstka docela pěkná, ale prostor byl uzavřen, je tam docela hezký vysílač.Zíza se ozvala v 19:00, že má kašílek a teplotku, a že teda nepojede. Vydali jsme se směrem k hvězdárně, že snad zahlédneme satelit. Cesta tmou ubíhá celkem rychle. Za necelou hodinu jsme našli hvězdárnu, mile nás překvapil človíček, co byl na stanici, vyklubal se z něj učitel fyziky, který má zálibu v pozorování oblohy, přednesl nám úžasný výklad o obloze (co na ní můžeme spatřit – dvojhvězdy, souhvězdí, komety, hvězdné soustavy, hvězdokupy…) k dispozici měl dva dalekohledy (manuál a elektrický) ten první se obsluhoval manuálně, ten druhý potřeboval zadat přesné souřadnice (fakt mazec) 20:30 vyšel Jupiter. Stále používal s ostatními cizí mluvu. Vzduchem lítali: „deklinace, rektascenze“… Po 21. hodině jsme se sebrali a vyrazili hledat nocleh. Přes kopce v lese … nejdřív skrz, pak vlevo, pak vpravo, zase vlevo a ejhle, krásný plácek nedaleko seníkuHotel Širák k večeři klobáska, bábovka, nudle, šunčička a KONEČNĚ sladký spánek!

Honza

SOBOTA

Vstali jsme do krásného dne, na který se těšila celá výprava, každý si dal něco do nosu, podle svého gusta. Někteří si dokonce zapomněli doma lžičku, tak Honza vyrobil čínský hůlky a vařečku a příbor byl hned. Stačí jenom dobalit, douklízet (jako kdyby tam byla pařba do 4 hodin do rána). Došla k nám i „vítaná“ návštěva, která se vynořila z ostružiní, pán v tmavozeleném oblečku se slepičkou v ruce a flintou přes rameno, byl ale hodný a nechal nás v klidu dobalit a mohli jsme vyrazit na další túru, která se konala východem ze zakletého křižovatkou prošitého lesa. Cesta byla travnatá, kolem ní samé suché stromy, jeden dokonce z nich měl i dutý kmen se suky uvnitř. Další putování zamířilo směr Velká Bystřice přes lesy kolem zahrádek. V jedné zahrádce dokonce seděl uprostřed kopce čáp, až na to, že byl umělej a měl useknutou hlavu. Když pro nás skončil kopec před Velkou Bystřicí, rozhlíželi jsme se, kam půjdeme dále. Nakonec bylo rozhodnuto a směr byl jasný Tršice přes malé vesničky. Kousek cesty byl za námi, a co tam nestálo – mapa a obchod. Jirka něco málo v pátek podotknul, že má pánvičku a tak Honzu hnedka napadlo, že bychom si mohli udělat palačinky na oběd. Tak teda v obchodě prodávali všechno potřebné na palačinky, akorát ve větších porcích, proto místo 1 kg mouky jsme koupily 0,5 kila krupice a místo oleje tuším, že sádlo? Posíleni obchodem dále pokračovala cesta směrem do kopce, kolem JZD a na pole, kde bylo vidět na nějakou rychlostní silnici, ale šlapání pokračovalo dál po poli. Když pole skončilo, byla před námi silnice, přes kterou bylo nutno přeskákat na druhou stranu. Na cyklostezce ležela odrazka, kterou Honza vzal a připevnil ji za Makiin batoh, aby byla vidět v noci. Před námi stála středně velká cedule s nápisem PIZZERIE a velké rozhodování začalo PIZZZERIE x naše strava… Jak myslíte, že to dopadlo? Pokračovali jsme v cestě a částečný cíl byl u konce. Rozhledna Božka v Přáslavicích stojí před námi. Zrenovovaná červeno nějaká, už si nepamatuju jaká. Takže se tam půjdeme podívat, ale byla sobota a hostinská, co měla klíče tam ještě nebyla ale naštěstí tam byl jeden pán, který tam pomáhal lajnovat hřiště a ten nám pomohl, donesl nám klíče a ještě k tomu jsme nic neplatili, a proto na nás potěšení nečekalo a viděli jsme všechny blízké vesnice v okolí Přáslavic. Posvačili, doplnili síly na další dobrodružství. Prošli jsme kolem aleje s mirabelkami, šťavnatých i sladkých. Po pořádném ochutnání naše cesta pokračovala dál, přes silnici 436 nadchodem. Za nadchodem na nás čekala vesnice jménem Doloplazy, kde zase sídlilo oblíbené JZD. Sluníčko svítilo, bylo prostě překrásně. Všichni se už nemohli dočkat Tršické přehrady, která už byla jenom kousíček před námi, jenom projít pár cestiček, přes pole, lesní cestičky a nedaleko před námi už byl vidět žabinec, ve kterém se samozřejmě nekoupali. V další pořadí byla už konečně tršická přehrada a byla o hodně čistější než ten žabinec. Našlo se místo, karimatky se taky našly a mohl nastat polední klid. Po odpočinutí vlezli ostatní do vody, zaplavali si a pak přišlo to dobré v tom celém dnu. Ešus a těsto na palačinky, pro lepší míchání těsta Honza vymyslel míchačku, ze dřeva, dobrý vynález LIKE IT: D ááh, už jen rozdělat oheň, který byl těžký rozdělat a 3 – hodinová smaženice, kusnice může začít. Mezitím přijela i Míša s Honzíkem a Eliškou. Protože nám zbyla i krupice a mlíko i marmeláda, ukuchtili jsme si i krupice, která byla dostatečně hustá a DOBRÁ s marmeládou mňááám :D. Po pozdějším obědě, který skončil asi něco kolem 17. hodiny, hurá na další putování, obešli jsme přehradu a vyšli mezi baráky. Už se pomalu začalo stmívat a my museli dojít přes Penčice a Sobíšky do Čekyně (tedy myslim? :D). Penčice byly konečně před námi a novostavba domů byla úžasná, malý parkoviště před každým novým domem a k tomu ještě tolik dopravních značek, jak kdyby tam cvičili malý děti BESIP, konec Penčic a budova chmelárny. Za chvíli nás předjeli středně staří cyklisté, kteří jeli do kopce a my jsme šli pěšky. Honza si nechal ještě od Míši Pecku, tak nás chránila po celou dobu. Pak se nějak ta ženská začala bavit s Honzou za cesty na kole, tak tam po té cestě jezdila jak ožralec, když jede dom z hospody. Nakonec naše cesta pokračovala někam jinam, za chvíli na poli ležel náhrobek a kolem cesty nějaké ty květiny, někoho napadlo, proč toho nevyužít, Honza zaryl náhrobek do pole, Maki přidala květiny a bylo to hned. Ani nevím, koho jsme pohřbívali, nebo uctívali? Nevím … pěšina vedla směrem do lesa a v ní potok. Potom přišlo rozhodování kam dál. Nakonec „někdo“ prohlásil, že to vemem zkratkou. Šli, šli, až najednou zabloudili. Vyšli jsme na horizont jednoho pole a říkali jsme si… To musí být Sobíšky, tam je cesta, na kterou se musíme dostat a budeme v Sobíškách… jenže malej problém cesta vedla, někam jinam…do Lazníků. Takže se cesta protáhla přes Buk do Sobíšek, ale nám to nevadilo. Cesta byla asfaltová, kolem stromy a na tmavomodré obleze, krásně svítily hvězdy a vycházel Jupiter. Cesta do Sobíšek ubíhala rychle, protože cesta byla rovná. U vinarského stožáru nás čekalo spaní v lese pro změnu zase pod širákem. Vytáhly se karimatky, spacáky, jídlo a řeklo se, že se ještě bude hrát BANG, jenže Maki si řekla, že si odpočine, pak ten nápad přišel i ke mně a bylo po BANGU. Tímto pro nás končila sobota 24. 9. 2011.