Tábor 2012 - Králové noci
4. 9. 2012
Tábor oddílu Zálesácká 10 - Králové noci 2012
Letošní tábor trval 18 dní a nesl se v duchu středověku ... temného středověku, kde neblo
problém narazit na kde jaké šejdíře, lapky, zlodějíčky či dokonce na jejich vůdce ... Krále noci.
Jak boj o místo Krále noci dopadl?
1.den v Rossaromu … 5.7. 2012
Nad Rossaromem vysvitlo slunce. Bylo krásné letní ráno, pro práci jak dělané.
Vstali jsme, něco jsme pojedli a vrhli jsme se na další domky. Občas jsme šli něco popít do krčmy, která byla již v dobrém stavu. I hradní kuchyně už vypadala dobře. Jen v nich byly zbytečné věci, které bylo potřeba vystěhovat.
Stála jsem zrovna opřená o jeden z domků a pozorovala vznikající náměstí, když tu se od brány ozval křik.
K městské bráně se blížila skupina. Byla velmi hlučná.
Městský strážný Lojza je zastavil a řekl:
„Co pohledáváte u bran Rossaromu?“
Mohlo jich být tak třicet a byli velmi ofrklí.
„Pusť nás dovnitř,“ řekl jakýsi mladý kluk Lojzovi.
Pozorovala jsem tu scénu z dálky a přemýšlela, kdo to může být.
Nakonec promluvil jeden z těch starších.
„Jsme dobrodruzi. Podařilo se nám projít časovou bránou a rádi bychom se usadili zde v Rossaromu. Bylo by to možné?“
Slušné jednání Lojzu obměkčilo.
„Tak pojďte.“
Tak dobrodruzi jo? Budou makat, až se z nich bude kouřit. A kupodivu makali. S jejich pomocí se nám podařilo hlavní náměstí dostavět do odpolední svačiny. Skupina se totiž rozdělila na několik menších a ti nosili dřeva i kameny na stavbu domů, pomáhali starším a zkušeným se stavbou.
Pak přišla Rada města, představila se a přivítala nové dělníky ve městě. Taky řekla, že jsou všechny domy nádherné, ale přesto, že budeme mít možnost dražit. Pak dala příležitost získat několik zlaťáků všem novým dělníkům.
Dražba proběhla za strašných podmínek, dělníci kupovali domy za velmi vysoké peníze. Ještě že já už svůj domek měla.
Po náročném dni si pouze dělníci prošli Rossarom a šlo se velmi brzy spát. Čekala nás ještě spousta práce.
2.den v Rossaromu … 6.7. 2012
Jak skvěle se spalo v nových domkách! Ráno nás přišla vzbudit Zuzka a dokonce udělala pro všechny rozcvičku. Ono je fajn protáhnout se po ránu.
Najednou se ale ozval křik. Někdo zneškodnil hlídku a dostal se až do středu města. A na zemi ležela nějaká postava. Snad ne…
Ano, byl to Král noci. Popošli jsme blíž a jasně jsme viděli pramínek krve, který mu vytékal z krku. Byl mrtvý.
„To je neštěstí,“ zakřičela Mirka a rozplakala se. Král noci byl nejvyšším ze všech zlodějů, nebyl tu nikdo, kdo by jej mohl nahradit.
Smutní jsme se vydali zpět na náměstí. Po ranní hygieně jsme šli na snídani a pak jsme se vrhli na další úpravy města. To, že stály domky ještě nic neznamenalo. Před vypálením býval Rossarom opravdu velkolepé město. Celé dopoledne jsme pracovali. Ze začátku jsem nové dělníky pozorovala s nedůvěrou, ale zdálo se, že všichni dělají, co mohou. Třeba budou nakonec městu prospěšní.
Před obědem z nás všech tekly potoky vody, protože slunce neskutečně pařilo. Rada proto navrhla, abychom po chvilce odpočinku vyrazili k nedalekému splavu a zchladili se.
Naobědvali jsme se a já se šla alespoň na chvíli natáhnout. Asi za hodinku svolala Maki všechny na náměstí a vyrazili jsme.
Voda byla příjemně studená. Strávili jsme u splavu další hodinu a pak jsme se vydali zpět k Rossaromu.
Když jsme se vysušili a najedli, zavolala nás Maki opět všechny na náměstí a řekla k těm novým:
„Dnes jste se osvědčili v práci, jako dělníci jste poměrně schopní. Nás by však zajímalo, jestli dokážete být nenápadní. Proč? To se možná dozvíte jindy.“ Mrkla na mě. Hm.
„Těchto šest,“ řekla a ukázala na náš hlouček, kde byl Honzík, Mišák, Strake, Zuzka, Barbuch a já, „se schová někde v ulicích Rossaromu. Každý sám. Vašim úkolem bude je najít a vzít si od nich zlaťák. Nesmíte se však nechat chytit strážemi. Koho stráže chytí, ten se musí vrátit zpět sem na náměstí a potom teprve může vyrazit znovu. Kdo nasbírá nejvíce zlatých, vyhrál.“
Pak nám Maki pokynula, abych vyšli. Vzala jsem si plášť a zmizela v jedné z uliček. I když Rossarom neměl zatím moc domů, nebylo těžké se v něm schovat.
Nějakou dobu po nás vyrazili dělníci. Několik z nich prošlo těsně kolem mě, někdy i dva až tři metry, ale neviděli mě. Jako první mě našla dvojice kluků, nějaký Matěj s Filipem, myslím. Dala jsme jim tedy každému zlatý a řekla, ať neříkají, kde jsem. Pak už mě našel jen jeden kluk, Honza. Ve smluvený čas jsem se zvedla a šla zpátky na náměstí. Z uličky vedle vyšla Zuzka. Ukázalo se, že nejschopnějším dělníkem byl nějaký Víťa, takový malý kluk.
Pak jsme chvíli odpočívali a po skvělé večeři jsme šli hrát do krčmy. Zpívali jsme a hráli, ale po chvíli se mezi námi strhla hádka. Maki totiž zavedla řeč na mrtvého Krále a my jsme se začali dohadovat, kdo z nás by byl lepším králem. Pak jsme se začali i pošťuchovat, a nakonec musela zasáhnout Rada. Jamile přišla, trochu jsme se ztišili, ale přesto jsme byli neklidní.
„A dost!“ řekla Mirka.
„Rada rozhodla, že novým Králem bude ten, který získá ve městě největší vliv. Ten který dokáže vycvičit cech těch nejlepších zlodějů. Máte čas do zítřejší snídaně sehnat si lidi do svého cechu.“
„Rada rozhodla, že novým Králem bude ten, který získá ve městě největší vliv. Ten který dokáže vycvičit cech těch nejlepších zlodějů. Máte čas do zítřejší snídaně sehnat si lidi do svého cechu.“
Pak odešli. „Já budu mít ten nejlepší cech!“ řekla jsem a vyrazila z krčmy. Za mnou něco křičel Honzík, ale už jsem ho neslyšela. Dělníci na nás jen nechápavě zírali. No, budu si z nich muset sedm vybrat. Dlouho jsem přemýšlela a pak jsem usnula.
3.den v Rossaromu … 7.7. 2012
Další den byly konečně ulice tiché. Probrala jsem se dřív a vylezla z našeho domu na náměstí. Mišák se zrovna chystal vzbudit Rossarom, v ruce držel velký zvon. Usmála jsem se.
Před snídaní se mi povedlo dát dohromady svůj cech. Dělníci se nechali snadno přemluvit, jen za jeden zlaťák. Konečné složení mého cechu byl zástuce David, po něm Matěj, který se osvědčil jako velmi schopný v plížení, pak Honza, který mě taky den před tím našel, pak Olivka, Majda, milá mladá dívenka a nakonec velmi malé děvčátko Eliška.
I ostaní cechvedoucí si posládali docela schopné cechy, ale žádný nebyl tak schopný jak náš. Vznikl cech Oranžových draků, s oranžovou barvou pod vedením Mišáka, cech Rudobaronů, s červenou barvou pod vedením Honzíka, náš cech, tedy cech těch, kteří nejdou vidět, slyšet ani cítit, pod mým vedením se světle fialovou barvou, Strakenův modrý cech pojmenovaný Profíci, zelený cech Barbuchy pojmenovaný Děti noci, a poslední cech Žlutých rytířů, pod vedením Zuzky se žlutou barvou.
Dopoledne celý Rossarom (až na drobné vyjímky) tvrdě pracoval na dalších úpravách města. Noví členové mezi dělníky se rychle učili a vrhali se do práce i s chutí. Dokonce se postavil i stožár na městskou vlajku.
Potloukala jsem se městem, pozorovala jsem lidi ze svého nového cechu, když tu najednou přišel Radim a zatáhl mě do jedné z postraních uliček poblíž krčmy „U Kocoura“.
„Co se děje?!“ vyjekla jsem a vytrhla ruku z jeho sevření.
Položil si prst na rty a zašeptal: „Mám pro tebe vzkaz.“
Zašátral rukou v kapse, zvědavě jsem nahlížela, co vyndá.
V ruce mu ležel poměrně velký kovový přívěsek, černočerveně malovaný, ve tvaru kruhu. Tázavě jsem pohlédla na Radima.
„Matka Noci si žádá tvých služeb. Zde je přívěsek bratrstva, který musíš mít NEUSTÁLE u sebe. Tady je kápě, kterou budeš nosit na schůzky bratrstva. První z nich se koná dnes večer,“ řekl Radim a vtiskl mi do ruky kápi, přívěsek a několik zlaťáků.
„Nikdo tvůj přívěsek nesmí vidět,“ řekl ještě, pak se otočil a tichým krokem zamířil pryč.
Zůstala jsem stát a žmoulala zlaťáky v ruce.
„No co, večer uvidím.“
Brzy po obědě vyrazila skupinka těch nejšpinavějších dělníků ke splavu nedaleko města, ale já zůstala s těmi v Rossaromu. Odpočívala jsem a nenápadně pozorovala ostatní městské stíny, vedoucí cechů. Podařilo se mi odhalit několik dalších členů bratrstva.
Jen co se dělníci vrátili od splavu, přiběhl na náměstí rossaromský knihovník. Vypadal vyděšeně a rozespale. Rozespale?!
„Áááách, to je neštěstí. Pomozte, pomozte!“ křičel a nešťastně rozhazoval rukama. „Ukradli všechno. Všechno!“
Rychle jsem velša na náměstí. Ostatní si už svolávali své cechy a snažili se knihovníka uklidnit.
„Můj cech, ke mně, rychle!“ zařvala jsem a přidala se k ostatním.
„Ach, přišli, když jsem spal a přeházeli mi knihovnu. A jednu knihu dokonce ukradli,“ naříkal knihovník.
Jeden z dělníků (učňů, protože přeci jen byli členové cechů) zamumlal: „Jednu, tak to je dobré, to se nic nestalo.“ Knihovník ho naneštěstí slyšel.
„Jak můžeš říct, nic se nestalo?! Stalo se úplně všechno. Byla to ta nejdůležitější kniha, ta, ve které byli sepsány všechny známé rasy a jejich vlastnosti. Co teď budu dělat, když potkám permoníka? Jak se mám chovat? Musíte mi pomoci. Naštěstí jsem se dozvěděl, že se zalekli a aby mohli rychleji utíkat, zahodili knihu za hranicí města u umývárny. Bohužel kniha byla stará a její strany se rozsypaly na tisíce malinkých kousků. Když mi pomůžete je všechny sesbírat a správně přiřadit, bohatě se vám odměním.“
Prosebně se na nás podíval.
„Dobře, pomůžeme vám,“ řekl Honzík a všichni s ním souhlasili. Knihovník nás tedy zavedl za hradby jednou z postraních branek a řekl:
„Abych věděl, kdo se více snažil a kdo si tedy zaslouží větší odměnu, uděláme to takto. Vy budete nosit útržky z knihy vašemu cechvedoucímu a on je bude skládat dohromady. Kousek odtud také sídlí stará kořenářka, která vám ráda poradí, klidně za ní můžete s nějakou rasou skočit. Až si budete jisti, že máte danou rasu správně sestavenou, přijdete za mnou a já si ji uložím do nové knihy. Budu si zapisovat, kdo za mnou kolikrát přišel a kdo sestavil nejvíce ras správně. Ke každé rase náleží čtyři vlastnosti. Ale aby to nebylo tak jednoduhé, můžete si ve svém cechu určit jednoho zloděje (což jste stejně všichni J) a ten může chytat lidi z ostatních cechů a brát od nich útržky, které se mu hodí. Děkuji za pomoc a …Lovu zdar!“
Vyrazili jsme a už po pár prvních krocích jsme narazili na části knihy. Měla jsem opravdu snaživé učně. Nosili další a další útržky knihy, teď bylo jen na mně, abych je správně sestavila. Ale tolik možností, tolik ras a vlastností. Začala se mi z toho točit hlava.
„Na, skoč za kořenářkou,“ řekla jsem Davidovi, jednomu ze svých učňů a vtiskla mu do ruky lísteček s elfem a čtyři vlastnosti, které bych tipla na elfa.
Vrátil se až za hodnou chvíli, protože kořenářka sídlila na kopci dost daleko od bran města.
„ Nechtěla mi říci, jestli to mám celé dobře, prozradila mi jen tyto dvě,“ řekl David. To mě od kořenářky přišlo zlé a podlé L.
„No nevadí, budeme zkoušet více knihovníka,“ rozhodla jsem a poslala jednu malou holku s útřžky knihy za knihovníkem. Za chvíli byla zpět.
„Prý je to špatně. Mám to zkusit znovu?“
Kývla jsem a dala jí do dlaně jinou čtveřici…
Během hodiny se podařilo sesbírat všechny útržky knihy a knihovník nás zavolal zpět. Poté jednotlivým cechvedoucím rozdal odměnu. O té své raději nemluvím, knihovník byl na nás naštvaný, že jsme ho tolikrát otravovali. Ale alespoň jsem si pořádně okoukla své učně. Zdáli se být nadějní.
Vrátili jsme se do města. Dohodli jsme se s ostatními, že vyrobíme našim učňům nějaké varkoče v jedné barvě, abychom je od sebe rozeznali. Začli jsme tedy šít, když tu přišla do krčmy Rada tvořená Maki, Radimem a Mirkou.
„Cechy, za pomoc knihovníkovi jsme se rozhodli uspořádat v dnešním odpoledni městské divadlo. Máte možnost si v něm zahrát. Každý cech ať si vymyslí nějaký krátký příběh o rasách, které se mu povedli vrátit knihovníkovi. Tento příběh pak před Radou, ostatními cechy a dalšími obyvateli tohoto města předvede. Tak se stane.“
Rada odešla. V krčmě to okamžitě začalo hučet jako ve včelým úle, jak se všichni začali domlouvat na představení, které předvedou.
Vyvedla jsem svůj cech z krčmy a začali jsme rychle vymýšlet nějaký příběh o trpaslících…
Na divadlo přišla i městská felčarka, celá Rada i knihovník. Všechna představení se mi líbila, nejlepší bylo ztvárnění trpaslíka jedním z nových učňů v cechu vedeném Barbuchou, nějaký Jirži, myslím. Nadějný hoch.
Ne, já zapomněla. Nejlepší roli jsem ztvárnila já. Učni z cechu Myšáka mě poprosili, abych jim pomohla a udělala keř v jejich příběhu. Po konci divadla za mnou přišli a řekli mi, že nadanější keř nikdy neviděli J.
Za představení jsme od rady dostali nějaké zlaté, ať prý nám cechy vzkvétají. Rozešli jsme se do svých domů a večer strávili v krčmě, kde se jedlo a pilo a jedlo…
1.schůzka bratrstva … 7.7. 2012
Hned po večerce, jakmile Mišák zahnal poslední neposlušné učně do domů, sešli jsme se všichni cechvedoucí uprostřed náměstí. Bylo nám jasné, že jsme všichni členi bratrstva a proto jsme se odebrali v kápích, někteří i v pláštích a Honzík měl dokonce zbroj, odebrali jsme se k hlavní síni hradu, kde na nás čekala rada.
„Vítejte,“ řekl Radim. „První schůzka se koná za půl hodiny na blízkém kopci uprostřed lesa, na které ční skála ve tvaru kostky. Zde si každý vemte jednu pochodeň.“
Vzali jsme si louče a vyrazili každý sám temným lesem. Nikdo z nás nepromluvil, nikdo nevydal jedinou hlásku. Nebylo proč.
Došli jsme na vrchol a posedali jsme si na lavky okolo velkého ohniště. Pak jsme zabodali pochodně do země a sklopili hlavy. Tiše jsme vyčkávali.
Zanedlouho jsme uslyšeli křupání větviček a z lesa se začala vynořovat záře dalších pochodní. Povstali jsme. Do kruhu vstoupili čtyři postavy. První z nich popošla k Barbovi, stoupla si vedle něj a také sklopila hlavu.
Další z nich, Miška, popošla úplně doprava, odklonila louč a zůstala nehybně stát. Totéž udělala třetí postava, Mirka, která si stoupla úplně vlevo.
Mrzi ně se postavila poslední z postav. Měla na sobě plášť z těžké látky, na hlavě stejnou kápi, jako mi ostatní, ale působila a chovala se vznešeně. Úkosem jsem tu postavu sledovala zpod kápě. Byl to Radim.
„Sedněte,“ pronesl slavnostím hlasem, pomalu, ale zřetelně.
„Jak víte, povolala si vás sem Matka Noci. Asi by vás zajímalo, kdo, nebo co to vlastně Matka Noci je, musíte si nejprve získat její přízeň. My jsme společenstvo, které Matku noci uctívá. Když se budete chovst tsak, jak ona chce, pomůže vám stát se novým Králem Noci. Nejvyšším členem tohoto bratrstva jsem já. Těsně pode mnou jsou mé ruce. Má levá ruka je Mirka (kývla), mou pravou rukou je zde Miška. Vy jste prsty těchto ruk. Pomocí vás budeme plnit, co Matka noci vyžaduje. Také budete plnit nejrůznější zkoušky, první z nich už máte za sebou.“
Přejel nás pohledem.
„Ví někdo z vás, co za zkoušku jste splnili?“
„Zvládla jsem v noci dojít na Kostku?“ zeptala se Zuzka.
Radim se pousmál a řekl: „V podstatě máš pravdu. Zvládli jste se nenápadně vzdálit z města a přijít sem, na první schůzku. Matka noci vám za to zodpoví vaše otázky. Máte nějaké?“
Honzík se zeptal na několik věcí, ale nikdo jiný nemluvil.
Radim se otočil a ukázal na mě.
„Třeba ty, máš nějaké otázky.“
Rychle jsem v hlavě splácala první věc, která mě napadla, a řekla jsem: „Byl bývalý Král noci také členem tohoto bratrstva? A víte, kdo jej zabil?“
Radim posmutněl a řekl: „Ano, Král noci je vždy členem tohoto bratrstva. Jen velitel to nesmí vědět, pronásledoval by nás. A kdo jej zabil? To nevíme, ale navazuje to na váš další úkol. Až se vrátíte do Rossaromu, zkuste pozorovat lidi okolo sebe, ptát se a zjistit, zda je v Rossaromu někdo, kdo se snaží rozvrátit cechy, zničit vše, co jsme zvládli udělat. Svá zjištění a nebo otázky k Matce noci můžete psát na nástěnku v krčmě. A teď, jestli nemáte další otázky, můžete jít.“
Honzík, který seděl na kraji, se zvedl první, vytáhl louč ze země, se zkoumavým pohledem prošel kolem levé ruky a zmizel pod vrcholem. Svižným krokem jsem vyrazila za ním, za mnou další.
Do města jsme došli ještě před půlnocí. Hlídka na nás nedůvěřivě houkla přes hradby, ale Zíza na ni mávla, ona spokojeně pokývala hlavou a odešla. Odevzdali jsme pochodně a rychle se rozešli do domovů přemýšlet o všem, co se dneska událo.
4.den v Rossaromu … 8.7. 2012
Čtvrtý den ode dne, kdy začala výstavba nového Rossaromu, už začínalo vše zabíhat do starých kolejí. Vždy jeden z cechvedoucích velel jeden den, další cech pomáhal v hradní kuchyni, ostatní cechy se podílely na výstavbě města. Ráno i večer se na náměstí pořádaly schůzky, kde se sešel celý Rossarom a domlouvalo se, co bude dál. Na dnešní ranní schůzce velitel slavnostě řekl, že nový Rossarom začíná.
Těsně po obědě přiběhla Mirka na náměstí a rychle svolala všechny cechy.
Pak se rozhlédla, aby se ujistila, že ji nikdo kromě cechů neuslyší a spustila.
„Dozvěděla jsem se skvělou novinu, pro vás, začínající zloděje, naprosto neskutečnou věc. Asi za půl hodiny vyráží velitelovi sráže s povozem, aby vybraly v království daně. A já našla mapu trasy, kterou pojedou. Máte tedy možnost se někde na trase schovat a přepadnout tento povoz, sebrat zlaťáky, které budou mít a rychle utéct. Nesmíte se nechat chytit! Udělali by z vás otroky. Ale pozor! Každý můžete vzít maximálně 5 zlatých, aby to nebylo příliš nápadné, až se vrátíte do Rossaromu. Tak, běžte se podívat na tu mapu, visí v krčmě „U Kocoura“ a pak mi přiďte říci, kde povoz přepadnete.“
Běžela jsem do krčmy a po chvilce zkoumání mi bylo jasné, kde bude nejvýhodnější povoz přepadnout. Mirka kývla.
„Rychle, můj cech, jdeme.“
Vyrazili jsme svižným krokem k Průchoďáku, místu nazvaném podle spojnice dvou cest. Tato malá a skrytá křižovatka byla zarostlá smrky a plná kaluží, ale bylo nevyhnutelné, aby tudy povoz jel.
„Položíme přes cestu kládu?“ zeptal se Matěj, jeden z mých učňů.
„Dělejte, jak umíte,“ řekla jsem, což byla chyba. Kláda byla příliš nápadná, jak jsme později zjistili.
Schovali jsme se ve smrčkách a čekali. Část z mých učňů byla velmi šikovná, část zatím nechápala, jak je důležité být potichu, když se snažíte přepadnout velitelův povoz.
Zanedlouho jsme uslyšeli křik. Podle hlasu jsem poznala Honzu Straku, jednoho z cechvedoucích. Pokoušeli se přepadnout povoz o trochu blíže k městu než my, ale asi nebyli moc úspěšní.
„Už se blíží,“ sykla jsem a ta hlasitá část mého cechu konečně umlkla.
Nemohli jsme se mýlit. Velitelovi strážní se bavili o všedních věcech, které se staly v Rossaromu. Také jsme poznali, že s nimi jde několik lidí z ostatních cechů, protože bylo slyšet mnoho dalších hlasů, tišších, ale bavících se o tom, proč se jim přepadnutí nepovedlo.
Trpělivě jsem čekala, až povoz dojede až ke kládě. Hlavně nevyběhnout dříve.
„Ha, co to je?“ řekl hlavní ze strážných a zastavil povoz. „To bude lest.“
Jaj, to byla chyba, řekla jsem si, ale co už. Zvedla jsem ruku, zařvala „Na ně!“ a vyletěla z křoví. Se mnou se zvedl ještě David, nejstarší z učňů, a za mě se postavil Matěj. Stráže ale reagovali pohotově a než jsme stačili seskočit ze svahu, namířili na nás kopí.
„Ajaj,“ řekla jsem, teď už doopravdy a koukla na Davida. Podařilo se mu seskočit až k vozu, ale jeden ze strážných jej chytil a přivázal k ostatním vězňům, kterých nebylo vůbec málo.
Vyškrábala jsem se zpátky na svah a přemýšlela co dál. Stráže se k nám postavili čelem a měli z nás legraci.
„No jen pojďte, nemáme na vás celý den,“ vysmíval se nám nejstarší z nich.
„Matěji, musíme to alespoň zkusit, nenecháme tam Davida samotného. Kde vlastně..?!“ zarazila jsem se a koukla na místo, kde měl být schovaný zbytek mého cechu. Byli tam, krčili se v houští, ani nedutali.
„Aha. No nic, tak pojď,“ řekla jsem a a s rozběhem skočila dolů ze svahu.
Hm, skočila jsem mu rovnou do náruče. Super.
Dovedl mě k lanu s ostatními vězni. Cechvedoucí na mě kývali. Byli zde Honzík a Straka.
Povoz vyrazil dál. Ohlížela jsem se na keř, kde zůstal zbytek mého cechu. Po chvíli se keř zavrtěl. Otočila jsem se zpět a doufala, že mě alespoň jeden z nich překvapí. A kde je vlastně Matěj?!
Několik lidí se proplížilo kolem vězňů a skočilo k povozu. Viděla jsem jasně Matěje, který hrábl rukou do bedýnky se zlaťáky, v mžiku se otočil a pelášil zpět. Stráže zůstali stát jako opařené. I další z mých nových učňů, mladá dívka jménem Majda, ukradla hrst zlatých a spěchala pryč. A možná i další.
Hřejivý pocit se mi rozlil tělem. Usmála jsem se. David přede mnou na mě mrkl, když povoz vyjížděl dál a usmál se taky. Ale co bude s námi?...
Cesta se začala pomalu stáčet zpět k Rossaromu. Po cestě bylo ještě několik přepadů, ale všechny dopadli podobně jako ten náš. Žádnému z cechů se nepodařilo uniknout celému, stráže zajaly většinu cechvedoucích. Když jsme přijížděli do Rossaromu, bylo již lano pro vězně plně obsazeno.
„Tak hybaj, hybaj,“ zaháněl nás jeden ze strážných do malého vězení na okraji Rossaromu. V Rossaromu totiž vždycky byli zloději i asassini na tak vysoké úrovni, že se málokdy podařilo někoho chytit, proto bylo vězení tak malé. Ale poté, co se městem prohnal mor jich moc nezbylo.
Ještě nás nebyla ani polovina vevnitř a už jsme se mačkali.
„Skoro bych raději umřela hned,“ řekla Zuzka a natáhla se do rohu vězení. Po nějaké době, když už začalo několik menších omdlévat z vedra, donesl jeden ze strážných dva džbány čisté vody a chleba. Sehnul se ke mřížím a zašklebil se.
„Nesu vám nějaké jídlo, ale skoro to nemá cenu. Teď se domlouvají, co s vámi, ale nic příjemného to nebude. Hehe,“ zaskřehotal. Z jeho hlasu mi běhal mráz po zádech. Honzík se ve vteřině otočil, vymrštil ruku do vzduchu a hodil po strážném kus křídy, kterou před chvílí maloval na zeď.
„To stačilo,“ řekl výhružně a upřeně se na strážného zadíval. Tomu zrmzl úsměv na rtech, položil dovnitř džbány a chleba a s tichým mumláním odešel pryč. Honzík se natáhl po vodě a spokojeně se usmál.
Po slabé půlhodince přišel Radim a řekl: „Cechvedoucí na chvíli ven.“
Prodrali jsme se k mřížím. Radim si nás vzal kousek bokem a řekl: „Zkomplikovali jste to. Jste neschopní, že vás tolik pochytali? Naštěstí se nám podařilo velitele přemluvit, že nám chybí dělníci, a proto rozhodl, že se každý vězeň může za jeden zlaťák vykoupit. To, co jste si teď vydělali, hned ztratíte.“ Zakroutil hlavou. „Doneste za každého člena včetně sebe jeden zlaťák a kliďte se z očí.“ Vykoupili jsme se tedy z vězení a šli jsme se bavit a hrát do krčmy.
Po chvíli se na obloze objevily černé mraky, které nevěstily nic dobrého.
„Pojďme raději zavřít okenice od domů.“
Jakmile jsme se vrátili do krčmy, začaly z nebe padat první kapičky deště.
„To bude jen přeháňka,“ řekl kdosi. Ale nebyla. Kapek padalo čím dál více, až přes tu vodní stěnu nešlo vidět na krok. Pak začaly do střechy krčmy bubnovat kroupy. Déšť stále sílil, pokud to vůbec šlo, a nezdálo se, že by měl přestat. V ulicích začaly téci potoky vody, proudily do domů, zaplavovaly díry, ďolíky, každou prohlubeň, která se ve městě našla. Po chvíli začaly pramínky vody protékat i krčmou, která je nízko položená a má špatnou podlahu. Členové rady a správy města se rozběhli k umývárně, protože měli strach, že řeka nezvládne pojmout takové množství vody a vyleje se z koryta. Strach měli oprávněný. Kdyby včas nezasáhli, voda by nám zničila jediný zdroj naší pitné vody a odnesla by nám zásoby jídla.
Necelou hodinu pršelo. Jakmile zase vykouklo slunce, vyrazili jsme všichni z krčmy a běželi jsme zkontrolovat, jaké škody voda napáchala.
Nevěřili jsme vlastním očím. Voda rozemlela dláždění v ulicích, některé střechy od domů takový nápor neudržely a protekly, ale hlavně: Tak silný vítr, jako byl při té bouřce, nevydržely stromy v okolí města a sesypaly se na zem jako domeček z karet. Nejméně třicet stromů těsně za hradbami bylo spadaných na zemi, vyvrácených z kořenů, zničená polovina lesa. Koukali jsme na tu spoušť, na tu hrůzu, která se nám odehrála přímo za zády, a byli jsme všichni rádi, že naše krčma vydržela, jak vydržela. Vrátili jsme se totiž do ní a pili a pili…
Tu noc málokdo spal klidný.
5.den v Rossaromu … 9.7. 2012
Pátý den mě vzbudila noční stráž dříve, protože bylo mou povinností vzbudit Rossarom. Zašla jsem se umýt, pozdravit v hradní kuchyni a jakmile zakokrhal první kohout, spěchala jsem se zvonem na hlavní náměstí. Stejně už většina dělníků byla vzhůru.
Po dopolední těžké práci nás všechny potěšil skvělý oběd, který uvařila hradní kuchařka za pomoci Profíků. Všichni nacpaní šli odpočívat do chladných kamenných domů, ale neodpočívali dlouho.
Asi kolem třetí hodiny odpolední přiběhla na náměstí zadýchaná Maki, stejně jako minulý den.
„Nesu další novinu,“ vykřikla.
Kdosi zamrmlal, že snad ty novinky vyrábí Maki s Mirkou samy, ale brzy se všechny cechy sešly na náměstí a Maki mohla mluvit dál.
„Dozvěděla jsem se, že velmi bohatá dáma žijící za hradbami Rossaromu vlastní zlatou sošku. Má ji vystavenou blízko okna a dneska odpoledne půjde nakupovat.“
Kývli jsme. Takové šance se nenabízely každý den, no... Každý cech potřeboval zlaté jako sůl. Zatím jsme na tom byli všichni špatně.
„Aybjste se tam ale nenahrnuli všichni, rozdělí vám váš cechvedoucí každém nějakou hodnost. Seznam možných hodností je na tomto papíře. Některé hodnosti jsou vyšší, některé nižší, kdo koho dokáže zabít je napsáno taky zde. Když vás někdo chytí, řeknete si navzájem, co jste a ten kdo vyhrává, dá tomu druhému život v podobě malé kostičky. Každý dostanete na začátku tři kostky, jakmile někdo úplně umře, nesmí se dál pohybovat.“
Rozdělili jsme si hodnosti a Maki nás vyvedla z města a zavedla nás na kraj Rossaromu.
„Bydlí v tom velkém domě kousek za hradbami.“
Plížili jsme se daným směrem. Nějakou dobu nám trvalo, než jsme se ujistili, že tam dáma není, navíc cechy si navzájem škodily, protože nikdo nechtěl, aby ten druhý našel sošku a získal odměnu. Nakonec se nám podařilo ukrást sošku díky spolupráci s dvěma dalšími cechy a to s Honzíkovým a Mišákovým.
Vraceli jsme se i s ostatními do města, když tu jsem si všimla lístku, který byl připíchlý na jednom z kamenů v hradbě. Stálo na něm:
‚Děkuji za pomoc. Ale pozor, v Rossaromu se něco děje, někdo vás pdvedl.…‘
Opatrně jsme pootevřeli tajná vrátka v hradbách, které znali jen někteří a nahlédli jsme do města. V ulici blízko nás pochodovali stráže se zbraněmi. Bylo jich nezvykle mnoho a vypadali velmi ostražitě. Obvykle přes den hlídal jediný strážný na věži, stráže uvnitř města byly zbytečné.
Rychle jsem zavřeli, a začali se tiše, ale velmi rychle vzdalovat zpět do lesa.
„Co teď,“ řekla Zíza, když jsme byli v dostatečné vzdálenosti.
„Obejdeme opatrně město a pokusíme se zjistit, jestli to u umývárny nebude lepší. Branku tam většinou nikdo nehlídá,“ řekl Honzík a nikdo neprotestoval. Jeho slovo mělo vždycky největší váhu.
Opatrně jsme došli k brance na druhé straně města. Mezery v hradbě, kudy vtékala do města a vytékala z města řeka, nikdo nehlídal. Poslali jsme tedy Mišáka, aby se proplazil dovnitř a zjistil, jak to v městě vypadá.
Po slabé půlhodince se Mišák vrátil v doprovodu Radima a Pepy, našeho knihovníka. Přinesli s sebou nějaké nádoby s pitím a bochníky chleba.
„ Je to špatné,“ začal Radim. „Na této straně města sice stráže nechodí, takže by nebyl problém se tudy dostat dovnitř, ale na hlavní náměstí do svých domovů byste se stejně nedostali. Proto jsme vám donesli nějaké zásoby, nevíme totiž, kdy se budete moct vrátit. To s tou soškou byla nejspíš lest, stráže totiž hledají vás! Ví, že jste tu sošku ukradli!“
Zůstali jsme tedy za hradbou a jen se dívali, jak se Radim s Pepou vracejí do města.
„Ale co dál?“
Po nějaké době se vrátil špech, jeden z učňů, kterého jsme poslali do města, se zprávou, že stráže byli staženy, a že je již bezpečné vejít do města.
Prošli jsme bez problémů až na hlavní náměstí, kde na nás čekala Mirka.
„Jsem ráda, že jste zpátky,“ řekla. Několik z nás se na ni podezíravě podívalo.
„Nemám s tím nic společného. Vážně, nemůžu za to. Může za to Maki, ten zrádce, všechno to na vás nachystala. A já vám chci pomoci. Myslím, že pro vaši bezpečnost bude nejlepší, když tu sošku vrátíte do domu zrádce, a pak na něj poštveme stráže. Bydlí vzadu za řekou. A kousek odtud, v jedné ze zapadlých krčem, se usadil překupník, který vlastní několik kradených věcí, které by jistě pomohli zrádce usvědčit. Když tyto věci přenesete přes řeku do jeho domova,podaří se nám péle stráže přesvědčit. Tak běžte, běžte.“
Svolali jsme tedy opět své cechy k sobě a vyrazili k řece. V jedné ze starých krčem jsme opravdu našli překupníka.
„Ááá, to jsem rád, že jste tu. Už dlouhou dobu mi kšefty nejdou, lidé teď málo nakupují, je špatná doba. A tak co byste si přáli? Mám tu plno věcí. Ale pozor: Některé věci jsou velmi těžké nebo cenné, s těmi nemůžete plavat. Musíte za převozníkem nebo na brod, ale ten je daleko. U převozníka by bylo lepší, abyste byli alespoň tři, aby vás nikdo nepřepadl a aby vám ostatní pomohli dostat předmět na loď. Dále tu mám malé prsteny a drahokamy, s těmi můžete plavat, ale mimo vodu by bylo lepší se s němi plížit, aby vás náhodou někdo neviděl. A spoustu dalších pravidel…“
Asi po deseti minutách, kdy nám konečně vysvětlil všechny potřebné informace, začali jsme nosit. Popoháněla jsem svůj cech, běhali jsme, plížili se. Nejdivnější mi přišel předmět, velmi tajný a cenný, s kterým jste museli skákat žabáky. Když jsem se překupníka zeptala proč, pokrčil rameny, usmál se a řekl: „Jsou to jedny z nejcennějších věcí, co tu mám. Pokud jej nechceš, vem si jiný, méněcenný.“
„Chm,“ řekla jsem a vyrazila žabáky k řece. Překupník se za mnou díval a smál se.
Přenesli jsme poslední předmět a naprosto vyčerpaní jsme se všichni vrátili k překupníkovi. Ten nám poděkoval. Řekli jsme, že zlaté za nákup pošleme po Maki a vydali jsme se na náměstí..
„To by mě zajímalo, jestli ty zlaté ještě uvidím,“ řekl překupník.
Po nějaké době se na náměstí strhl hrozný křik. Radim s Mirkou vedli Maki, která se vzpírala a bránila.
„Já za nic nemůžu, vážně,“ hájila se a pak něco pošeptala Mirce do ucha. Ta ji pustila a já jsem jasně zahlédla zlaté, které se objevily v její ruce. Stejně tak Radim Maki pustil.
„Ále!“ zakřičela jsem Maki vytáhla z kapsy další hrst zlatek a řekla: „Přece se nějak domluvíme.“ Pak začala zlaté vyhazovat po hrstech do vzduchu. Učni se vrhli ne zem a sbírali, ale na to jsem neměla náladu. Něco se mi na Maki nezdálo.
Po výborné večeři všichni rychle zalezli do domků a usnuli, ještě než jsme je my, cechvedoucí, začli zahánět. Noční klid už vyrušovalo jen tiché mumlání rady, která seděla v krčmě a popíjela.
Šla jsem si taky lehnout, když za mnou přišel Radim.
„Sežeň ostatní cechvedoucí a pojďte za námi.“
‚Tady se člověk snad nevyspí,‘ pomyslela jsem si, ale zase se obula, oblékla plášť a šla vzbudit ostatní. Za chvíli jsme již všichni vstupovali do krčmy.
„Co se děje?“ zeptal se Honzík a Maki ukázala na pochodně.
„Abyste se mohli stát Králem noci, musíte splnit několik zkoušek. Stejné zkoušky budou plnit i vaši učňové, aby se mohli stát městskými stíny, ale vy jich musíte splnit mnohem víc a některé mnohem náročnější. První z nich se bude konat dnes v noci.
Kdysi dávno žil člověk jménem , který se toužil stát nejlepším zlodějem. Dostal od bohyně ty nejlepší boty, nejtišší a nejrychlejší a tak se z něj stala legenda mezi zoději. Ovšem už je mrtví a jeho boty se ztratili s ním. Nyní vyrazíte k místu, kde by mohl být pohřben a zkusíte najít jeho boty.
Vy, jakožto cechvedoucí a měští stínové, vyrazíte každý sám, cestou, která bude určena světlem. Vaši učňové projdou kratší trasu, proto vy vyrážíte už teď.“
Pak nám dala každému jednu louč a ukázala na Barbuchu.
„Ty půjdeš první. Směrem k osamělému Nebojsovi, ten ti ukáže cestu dál.“
Pak jsme všichni prošli městem až k hradbám a Barbuch vyrazil do černého lesa s mihotajícím světlem v ruce. Za chvíli jsme ho ztratili z dohledu.
Tak po pěti minutách poslal Honza, který s námi šel k hradbám, Strakena. Taky se rychle ztratil v lese. Po něm vyrazila Zuzka, pak Honzík a já samozřejmě zase poslední. Jako vždy.
„Uvidíme se později. Alespoň doufám,“ zasmála jsem se a vkročila do tmy.
K Nebojsovi jsem se dostala snadno. Co jsem neviděla v záři měsíce, to jsem viděla ze světla louče.
U osamělého stavení ležela svíčka s dopisem. Stálo na něm, že se mám vydat v pravo po cestě. Zabočila jsem tedy v pravo a jak se cesta klikatila a táhla do kopce, zahlédla jsem v dálce před sebou několik světýlek.
„No, špatně nejdu.“
Cesta byla dlouhá a únavná. Z žabáků, které jsem skákala od řeky a k řece, jak jsem překupníkovi nosila zboží, mě bolela celá stehna a s mihotavého světla louče mě pálily oči.
Za nějakou dobu, když se cesta stáčela doleva, jsem uviděla, jak světla přede mnou zpomalují a čekají na sebe. Došla jsem k nim. Barbuch ukázal rukou někam za sebe. Podívala jsem se.
Byli jsme blízko vrcholu, na kterém jsme se před dvěma dny dozvěděli více o matce noci. Byli jsme blízko Kostky a na ní svítila světla.
„Jdeme dál,“ rozhodl Honzík. Barbuch pokrčil rameny a vyrazil.
Jak jsme se blížili ke Kostce, slyšeli jsme tlumený hovor a světla přibývala. Rozpoznali jsme také, že na ohništi někdo stojí. Prošli jsme kolem zabodaných loučí až k postavě a sedli na lavičky.
Postava byla v plášti s kápí, ale přesto jí byl jasně vidět obličej. Měla mrtvolně bledou tvář, černě podlité oči. A skřehotavý hlas…
„Co tu pohledáváte?“
Přejel mi mráz po zádech.
„Jdeme uctít památku toho nejvyššího ze zlodějů,“ řekla jsem. Můj hlas zněl až neobyčejně živě.
„Prosím, tudy,“ řekla postava.
Rychle jsme ji obešli a vydali se směrem k budce, na kterou ukázala. Uvnitř jsme našli tělo a pergamen s brkem, na který jsme se měli podepsat, aby matka noci a Rada věděli, že jsme splnili zkoušku.
Když jsme vyšli ven, sykl na nás Honzík. Vítězoslavně se usmíval a v ruce držel pár starých bot.
„Haha, teď jsou moje.“
„Ne, to nejsou, patří Radě.“ Maki vyšla zpoza skály a vzala si boty s Honzíkových ruk.
„Jsem ráda, že první zkoušku jste splnili. Nyní je vaším úkolem odvést váš cech zpět do Rossaromu, aby se mladí dělníci neztratili.“
Honzík se zašklebil. Vydali jsme se zpět kolem ohniště, protože kousek za ním nás čekali naše cechy. Když jsem procházela kolem ohniště, ucítila jsem nepříjemné štípnutí na krku, dala jsem si na něj ruku v domnění, že to byl hmyz a ucítila jsem, jak mi po dlaně stékájí dva jemné pramínky krve. Ajaj.
Jakmile jsme se vrátili do Rossaromu, letěla jsem do svého domu a vyhrabala z truhlice kus zrcátka, které jsem kdysi ukradla na trzích. Na krku jsem měla dvě červené tečky, dva kousance od upíra.
„To ne,“ šeptla jsem.
Ozvalo se klepání na dveře. Šla jsem otevřít a ve dveřích stál Straken. Zatlačil mě dovnitř, zabouchl za sebou dveře a ve svitu svíce mi prozkoumal krk. Chtěla jsem se vysmeknout, ale on stejně to kousnutí zahlédl. Ale já také.
„Ty taky?“ zeptali jsme se zároveň a pak se rozesmáli. Vůbec vtipné to ale nebylo.
„Honzík také,“ řekl Strake. „Ahoj ráno. Pokud se ovšem neprobudíme dřív,“ dodal a vyšel ven.
„Ahoj,“ řekla jsem.
6.den v Rossaromu … 10.7. 2012
Ráno nás vzbudilo zvonění zvonu. Zvedla jsem se a okamžitě ucítila štípavou bolest na krku. Takhle nemůžu ven.
Rychle jsem se sehla k truhle a začala ji prohrabávat, až jsem konečně našla šátek. Ovázala jsem si jej kolem krku a rychle vyběhla na rozcvičku.
Všimla jsem si, že ostatní vedouci to vyřešili stejně kromě Honzíka, který si krk nijak nezakryl. Jak nás uviděl znejistěl a celý zbytek rozcvičky byl nervózní. Hned, jakmile rozcvička skončila, běžel si také pro šátek.
Na snídani se několik mladých dělníků ptalo, jestli nás všechny začalo najednou bolet v krku.
„Plížili jsme se včera v noci mokrou trávou,“ odvětila jsem.
Po nástupu si nás zavolala Maki a řekla: „Včera v noci vás všechny pokousal kněz jak vidím. Zjistili jsme bohužel pozdě, že je z něj upír. Nevadí ale,“ ukázala na svůj krk. „Musíme se nyní postarat o rozšíření upírů. Jen my vyhrajeme! Za dopoledne smíte pokousat jen jednoho ze svých učňů a bojím se, že déle to tajit nedokážeme. Vybírejte proto pečlivě.“
Vyrazila jsem se svým cechem do lesa na dříví a pozorovala jsem Davida s Matějem, jak se kdo snaží, jak kdo pracuje. Bylo to jasné…
„Maťo? Můžeš prosím na chvíli sem? Ostatní zatím uřežte tamten smrk,“ řekla jsem a zavedla Matěje dál do lesa.
„Nevzal jsem pilu,“ řekl Matěj.
„To nevadí,“ řekla jsem a otočila se k němu.
„Máš na obličeji nějaké bílé fleky, vypadá to, jako by se ti loupala kůže, není s tebou něco?“ vyděsil se Matěj.
„Bojíš se mě?“ reagovala jsem, a přestože ve mně začínal vyhrávat upír, tak mě to mrzelo.
„Ne, ani ne. Proč?“ usmál se Maťa.
„Protože bys měl,“ řekla jsem a cítila, jak mi ve spáncích tepe krev při pomyšlení na tu jeho. Rychle jsem jej chytla a novou, neuvěřitelnou silou jsem jej přitáhla k sobě. Pak jsem se sklonila a ponořila zašpičatělé zuby do jeho krku.
‚Co to děláš?!‘ zaječel mi hlásek v hlavě a já Matěje pustila. Chytil se za krk a udiveně na mě zíral.
„Takže ty jsi upír? A já teď také?“
Kývla jsem a do očí mi vyhrkly slzy. Rychle jsem se proto začala vracet k ostatním.
„Měl by sis sehnat šátek,“ utrousila jsem.
Během poledne se zhoršilo loupání a odumírání kůže, takže všichni vedoucí začali vypadat jako chodící mrtvoly.
„Co to s vámi je?“ ptali se učni.
„Nic, proč?“ odpovídali jsme a rychle se šli schovat do domů.
„Co s námi bude?“ zeptal se Matěj a já jen pokrčila rameny.
Po nějaké době za mnou přišla Maki a řekla: „Nemůžem se tady dál skrývat, jsme příliš nápadní a zaslechla jsem, jak Mirka s Radimem domlouvají spiknutí proti nám. Našla jsem dokonalé místo na boj. Musíme být ale rychlí. Sežeň Matěje a pojďte za mnou.“
Opatrně jsme se proplížili k hradbám, kde už na nás čekali Mišák se Seglou, Honzík s Kosťou a Zíza s Víťou. Po chvíli přišel Barbuch s Bludičkou a těsně za nimi i Strake s Davem. Vylezli jsme boční branku a vydali se směrem, který navrhla Maki.
Chvílemi jsem měla pocit, že nás někdo sleduje. I Honzík a Strake se občas otočili a vypadali nervózně. Jak jsme se přiblížili k tvrzi, uslyšela jsem i jasné křupnutí větvičky. A dost.
Prudce jsem se otočila a rozeběhla se do lesa směrem odkud jsem křupnutí zaslechla. Z lesa vyrazila Mirka, vyběhla na cestu a utíkala směrem k Rossaromu. Upír ve mně vyhrával, ale přesto jsem nebyla schopna vrhnout se na člena Rady. Zato Maki, kterou kněz pokousal úplně první, ano. Chytla Mirku, ta se jí ale vysmekla a utíkala zpět. Na ruce měla ošklivé krvavé škrábance od Makininých drápů.
„Musíme si pospíšit,“ řekla Maki.
Jakmile jsem obrnili tvrz a udělali z ní naše sídlo, vynořila se z lesa asi 200sáhů od nás skupina z Rossaromu v čele s Mirkou a Radimem. Schylovalo se k rozhodující bitvě.
Mirka se přiblížila na 100sáhů a zakřičela: „Vybrali jste si špatné sídlo, v jeho hradbách je zašifrován návod na lektvar, který vás zničí. Jakmile zjistíme všechny přísady a podaří se nám jej uvařit, jeho výpary vás zabijí.“
Zarazili jsme se, ale Maki jí odpověděla: „Nepodaří se vám ani zjistit, z čeho jej máte vařit. Každého, kdo by se jen přiblížil k naší tvrzi, zajmeme a již nikdy se nedostane na denní světlo.“
Mirka se otočila, zvedla ruce a tleskla.
Skupina učňů a našich bývalých kamarádů se rozeběhla směrem k nám. Byla jich silná přesila. Ale my byli rychlejší a silnější.
Tak deset jsme jich zajali okamžitě a zbylým zmizela odvaha. Když se někdo přiblížil, sesypali jsme se na něj a zatáhli jej do naší tvrze. Bylo jich méně a méně a přestávali mít šanci na vítězství.
Bohužel se mezi nimi pohybovalo i několik velmi rychlých, rychlejších než já jakožto upírka s vylepšenými schopnostmi. Mezi ně patřil hlavně Bouchač, Mýšákův bývalý zástupce, Radim, Zízin bývalý zástupce, a David, můj bývalý zástupce. Několikrát se jim povedlo proběhnout kolem tvrze, aniž bychom je chytli a znali už skoro všechny přísady na onen tajemný lektvar.
Honzík se pokoušel vyhrát nad upírem v sobě a proto si lehl na zem a snažil se usnout. Barbuch se Zuzkou nesli do tvrze jednoho z malých učňů, kterého chytili. V této chvíli, kdy byla tvrz nejméně střežená těmi nerychlejšími, podařilo se Davidovi s Bouchačem oběhnout celou tvrz, zjistit poslední chybějící přísadu.
„Rychle zpátky do Rossaromu,“ zařval David a rozběhli se po cestě i s ostatními učni, kteří přežili, a Mirkou s Radimem, kteří celou bitvu strávili v ústraní, kde se Radim snažil Mirku ošetřit a udržet ji při lidském životě. Nechtěl, aby se díky jedům, které byli v malém množství obsaženy i v drápech, začala měnit v upíra.
Chvíli jsme za nimi běželi, ale nepodařilo se nám je dohnat. Vrátili jsme se proto k sídlu a diskutovali jsme, co dál.
„Počkáme až se vrátí a pak je napadnem. Nevěřím, že má ten tajemný lektvar tak mocné účinky, jak tvrdili,“ rozhodla Maki a tak jsme jen odpočívali a vyčkávali. Zajatci v naší tvrzi si tlumeně povídali. Nechali jsme je být.
Asi po půl hodince jsme uslyšeli, že se vracejí. Mirka nesla kouřící kotlík, z kterého jí sem tam vyšlouchla na zem jakási kapalina. Škrábance, které měla od Maki, zmizely.
Už z dálky jsem cítila její krev. A to bylo divné. Všimla jsem si, že ostatní jsou na tom podobně. Přibližovali se k ní se zvednutou hlavou, jako by nasávali její vůni.
Mirka dobře věděla, co dělá. Neustoupila, nechala nás, abychom přišli až k ní, ale dřív, než se kdokoliv z nás na ni vrhl, nasáli jsme páry lektvaru, které kolem Mirky vytvořily ochranou zónu.
Začalo to ve mně vřít. Cítila jsem napětí na obličeji, pálili mě oči a krk. Podívala jsem se na své ruce a viděla jsem, že bílá odumřelá kůže znovu srůstá, znovu se ze mě stávala živá bytost.
Zaklonila jsem hlavu, zakřičela, nechala proudit ven všechen vztek i nutkání napadnout osobu stojící kousek ode mě. Pomalu jsem se uklidňovala, jak jsem se opět stávala člověkem. Po chvíli už jsem jen stála zdrcená, unavená, ale živá.
„Napij se, pomůže to,“ usmála se Mirka a podala mi kotlík.
Napila jsem se a po mně i ostatní. Chutnalo to zvláštně, ale okamžitě do mě začaly proudit nové síly.
„Dík.“
Vrátili jsme se do města. Přivítal nás knihovník a řekl: „Jsme hrozně rádi, že jste zpět. Bylo to strašné neštěstí, že vás kněz pokousal. Už jsme na jeho místo nasadili nového.“ Usmál se na nás, pak ale posmutněl.
„Bohužel mezitím, co jste byli pryč, stalo se hrozné neštěstí. Něco se stalo se studánkou, nevytéká z ní voda. Poprosili jsme o pomoc jednoho významného kouzelníka z vedlejšího města, už je na cestě, ale bude tu až za dva dny. Potřebujeme proto, abyste nanosili vodu z dlašího nejblížšího pramene, abychom měli zásoby.“
No zrovna extra blízko ten pramen nebyl, ale tak běhali jsme co jsme mohli a nosili a nosili. Rada se rozhodla, že zase několika zlaťáky odmění nejsnaživější cech a tak jsme nosili a nosili. Byli jsme na tom ale nejhůř.
Poté, co jsme donesli dostatečné zásoby pitné vody, přišel za námi knihovník, aby nám poděkoval.
„Dnes jste udělali vše tak, jak jsme potřebovali, proto bych vás rád odměnil. Co byste si přáli?“
Chvíli jsme se domlouvali, když tu si někdo všiml knihovníkových nohou. Byl obut do bot, které jsme získali předešlou noc.
„Chtěli bychom ty boty,“ řekl Honzík a knihovník se usmál.
„Skvělá volba. Jsou vaše.“
Večer jsme rychle ulehli k spánku, protože každý byl vysílený z náročného dne. Naštěstí nakonec všechno dobře dopadlo a celý Rossarom si oddechl. Ale ne na dlouho.
7.den v Rossaromu … 11.7. 2012
Rossarom se probudil do krásného dne a všichni se vydali na rozcvičku vedenou Barbequem. Po skvělé snídani se nikomu nechtělo nic dělat, ale přesto jsme museli makat, protože nás čekal velmi důležitý úkol. Blížili se oslavy znovupostavení Rossaromu a my potřebovali vyrobit lavičku.
Většinou jsme to do oběda nestihli, a tak jsme se šli alespoň pořádně najíst. Chtěli jsme to dodělávat odpoledne, ale samozřejmě jsme zase dostali mnohem lepší práci.
Tentokrát šlo o takové cvičení, chcete-li. Každý cech dostal 7 prstenů se sedmi kameny jedné barvy. My jsme dostali světle fialové.
Našim úkolem bylo sesbírat sadu 7 prstenů, ovšem aby měl každý jinou barvu, prostě od každého cechu jeden, a nenechat si přitom sebrat vlastní prsteny. Museli jsme si vzít házecí zbraně a ukrýt naše prsteny na jednom místě někde v okolí Rossaromu. Pak to začalo.
Běhali jsme po lese a hledali, kde se ukryli naši soupeři. Já schovala prsteny na velmi strategické místo,obklopené ze všech stran hustým porostem, a nechala jsem tam část své skupiny, aby je chránila.
David, Matěj a já jsme běhali a hledali a postupně se nám podařilo sesbírat jednotlivé prsteny od všech ostatním cechů. Vrátili jsme se proto opatrně zpět a s potěšením zjistili, že nikomu se nepodařilo najít nás.
Schovali jsme se tedy za stromy a vyčkávali, až uplyne daný čas a my se budem moci vrátit do Rossaromu. Měli jsme několik šřámů od zbraní ostatních, ale nic vážného. My jsme taky nikoho nezranili, zbraně jsme sebou měli pouze na to, abychom jimi zaháněli ostatní.
Konečně uplynula smluvená doba a my se vrátili zpět do Rossaromu. A byli jsme na tom nejlépe! Nikomu se nepodařilo sesbírat sadu, protože nikdo nezískal náš prsten. Dostali jsme za toto cvičení tučnou odměnu a já byla se svým cechem konečně spokojena.
Po svačině si nás Rada zavolala a řekla.
„Nyní vás čeká zkoušení. Každý z Rady a vedení města si pro vás připravil krátkou přednášku pro doplnění vašich vědomostí. Máte možnost doučit se souhvězdí, ohně, uzly, prostě všechno možné. Po přednášce si vás vyzkouší, a máte tedy i možnost splnit si další zkoušku.“
Pak přišlo vedení města a my se rozdělili. Mirka učila hvězdy, velitel zdravovědu, knihovník spolu s Cítkem uzly, a další. Rozdělila jsem všem z mého cechu nějaké zlaté a vydala se spolu se Strakenem za Mirkou. Ta nás během hodinky naučila nějaká souhvězdí a pak nás vyzkoušela. Všichni jsme prolezli a Mirka byla spokojená.
Večer se dlouho sedělo v krčmě. Těsně před večerkou svolala Mirka všechny k sobě a řekla:
„Dlouhé letní noci za svitu měsíce jsou pro město nebezpečné. Kdokoli může přijít a snažit se dostat do našeho města. Proto jsme pro vás připravili další cvičení. Pojďte za mnou.“
Přesunuli jsme se na jedno místo v Rossaromu, kde byla prázdná plocha, protože se zde nezačlo ještě nic stavět.
Mirka nás rozdělila na dvě skupiny. My jsme byli ve skupině s Rudobarony a Žlutými rytíři.
Dostali jsme džbán plný svíček a sirky. Našim úkolem bylo přenést svíčku přes vyznačené území a položit ji na čáru vyznačenou u nepřátel. Stejný úkol měla i druhá skupina. Jak zazněl signál, vyrazili jsme na druhou stranu plochy a snažili se sfouknout svíčku soupeři. Byla to zábava a po těžkém boji jsme nakonec vyhráli.
Pak šli všichni spát po dalším náročném dni. Ale nebezpečí bylo stále na dosah ruky.
8.den v Rossaromu … 12.7. 2012
Rossarom probudila Zíza a dala všem zabrat náročnou rozcvičkou. Polovinu cechů bolela stehna z žabáků, které všichni skákali, když nosili předměty od překupníka.
Mišákův cech připravil skvělou snídani a tak všichni dopoledne poctivě pracovali.
Odpoledne nás svolal Radim a řekl: „Máme pro vás další práci. Potřebujeme doručit několik psaní a pošty v okolním městech nemají mnoho poslíčků. Využijeme proto vás, budete za to skvěle odměněni. Za doručený dopis získáte jeden zlatý, za doručený balík 4, ale dva musíte zaplatit při přebírání balíku a za svitek získáte 4, ale musíte jej mít podepsaný od všech poštmistrů z ostatních měst. A dávejte pozor, aby vám neukradli zlaté. Města jsou čtyři: Náš Rossarom, kousek na jih je Hůrka, dál na jihu je Roklinka, a na západ od našeho města je Morie. Běžte a vydělávejte!“
Svolala jsem svůj cech, řekla jim několik strategických rad a pak jsme se každý rozeběhli do jiného města. Já začala v Roklince a dostala jsem psaní, které jsem měla doručit do Morie. Běžela jsem tedy dlouhou cestu do Morie, ale dostala jsem za doručení drahocenný zlaťák. Vzala jsem si od poštmistra další psaní a běhala a běhala, váček se mi pomalu zaplňoval zlaťáky. Občas, když jsem nedávala pozor, chytil mě někdo z jiného cechu a sebral mi zlaťák, či balík, který jsem doručovala. Člověk musel být ostražitý.
Po nějaké době si začali poštmistři posílat i ústní vzkazy a tak jsem kromě psaní nosila i ústní vzkaz typu: „Elfové z Roklinky jsou nepřátelští a namyšlení. Nebudeme jim posílat žádnou pomoc.“ „Roklinka se obejde bez pomoci. Ať se jde Morie vycpat.“ apod.
Můj cech nasbíral neuvěřitelný počet zlatých a tak jsme se spokojeně vraceli do Rossaromu.
Když jsme přišli, čekala na nás velmi špatná zpráva. Nějací vtipálci ukradli všechny zásoby na večeři pro celý Rossarom a rozházeli je kousek za řekou. Kuchařka se hrozně naštvala a řekla, že každý bude jíst, co si posbírá.
Rozeběhli jsme se proto směrem k řece, ale Rada nás zarazila a Maki řekla: „Aby to bylo fér, z každého cechu smí vždycky běžet jen jeden a každý smí vzít do ruky jen jednu surovinu. První běží za tři, dva…“ Ti nedočkaví už vyběhli a za chvíli se vraceli s cibulí, někteří nesli brambor, jiní maso.
Povedlo se nám sesbírat suroviny na přípravu bramborové polévky, a tak jsme se přesunuli k hradní kuchyni a začali kuchtit. Za chvíli se z kotlíků linula krásná vůně, a nejlépe samožřejmě chutnala polévka Oranžových draků. Mišák by měl místo zloděje dělat kuchaře.
Večer jsme si sedli do krčmy a, jako každý den, popíjeli a zpívali.
9.den v Rossaromu … 13.7. 2012
Ráno se strhl křik. Mirka a Maki nám vysvětlili, že do vězení byl přivlečen zloděj, který ukradl hraběnce vyácný a velmi cenný prsten. Máme prý šnaci z něj dostat, kam jej ukryl, a kudy šel a získat tak tento prsten.
A tak jsme vyrazili. Vyráželi jsme druzí, měli jsme tedy šanci dostat se k hraběnce první. Vyšli jsme z hradeb Rossaromu a vydali se směrem, který nám ukázala Mirka. Zanedlouho jsme uviděli stráže a malou budovu, vězení. Jedno bylo i v Rossaromu, ale to patřilo městu. Toto vězení patřilo zemi.
Pozdravili jsme stráže a dovolili se, zda můžem mluvit s vězněm. Hlavní strážný přikývl a tak jsme vešli dovnitř. Dlouho nám trvalo, než byl ochotný nám něco sdělit. Nakonec jsme mu slíbili, že jak se vrátíme, pomůžeme mu z vězení, a on nám na oplátku dal několik listů ze svého deníku. Poděkovali jsme, já skryla papíry pod plášť a odešli jsme od vězení.
Když jsme si byli jistí, že nás stráže nevidí, vytáhla jsem papíry a začala číst…
K první zprávě jsme se dostali poměrně brzy. Podle nápovědy jsem začala luštit první zprávu, ale vycházeli mi samé hlouposti. Dumala jsem nad tím, kde jsem udělala chybu, když tu začal Matěj křičet, že se blíží Honzíkův cech. Dohnali nás tedy třetí. Hozník hned vytáhl brk a začal luštit zprávu, skončil však podobně jako my a zanedlouho se v dálce objevil Straken. Až Strakenově zástupci, Šárce, se podařila vyluštit první věta a pak už jsme jen závodili, kdo zvládne vyluštit zprávu dříve. Nakonec vyrazil nejprve Honzík, hned za ním my a v dálce za námi Straken.
Došli jsme k další zprávě, jen chvilku po Honzíkovi. Vytáhla jsem brk a s pomocí Mati se mi podařilo vyluštit zprávu první. Okamžitě jsme vyrazili dál, ve snaze utéct Honzíkově cechu.
A tak jsme se předháněli celou cestu. Postupně jsme vyluštili zprávu o prstenu a dostali jsme se do hraběnčina panství. Tam nás zastihl kuchař a po menším úplatku nás pustil do své spíže. Z ní vedla dál mší díra, kterou jsme se však zvládli proplazit až do ložnice, kde spala hraběnka. Na nočním stolku leželo někoik prstenů. Vzali jsme sytě červený a rychle se vrátili zpět na nádvoří. Vypadalo to, že jsme přišli první, i když hned po nás přišel Honzík a po něm Straken. Pozdravili jsme je a s úsměvem vyrazili zpět do Rossaromu. Bohužel se mi povedlo se ztratit a tak jsme nakonec přišli až čtvrtí. Nicméně obrovský náskok měl Barbuch. Ten přišel k hraběnce první, sebral prsten a vrátil se do Rossaromu s dvouhodinovým náskokem. A jak to, že každý měl jiný prsten a přesto všichni správný? No od ten zlodějíček na nás ušil boudu a každému dal jinou nápovědu.
Po půl jedenácté večer se teprve vrátila Zuzka s Mišákem a pak všichni unavení zalehli. Prsteny jsme pověsili na nástěnku v krčmě, šest prstenů, šest různých barev.
10.den v Rossaromu … 14.7. 2012
Ráno se všichni vzbudili rozlámaní. Honzík udělal pohodovou rozcvičku, ale my jsme na ní nebyli, protože jsme chystali snídani. Byla jsem vděčná, že zrovna dneska pomáháme v hradní kuchyni, protože jsme byli unavení z honby za prstenem. Ostatní šli dopoledne do lesa na dřevo a dodělávala se hranice, protože na večer byl naplánován slavnostní oheň.
Po obědě jsme ještě chvíli pomáhali v kuchyni a pak nás kuchařka poslala, ať si jdeme odpočinout. Zalezla jsem proto do našeho domu a užívala si chvilku klidu. Pak jsme ještě chvíli zpravovali naši lavičku a pak jsme se vydali na svačinu.
Po ní se na náměstí strhl křik. Radim svolával cechy.
„V blízkém okolí Rossaromu je spousta studánek. Dozvěděli jsme se, že nějací zloději z okolních měst ukryli svůj lup do těchto studánek a pak tyto studánky zašpinili tak, aby do nich nikdo neviděl a nikdo se v nich nechtěl hrabat. My ovšem víme, že jsou v nich cenné věci. Proto běžte a sbírejte. Pozor ale, do Rossaromu noste jen čisté věci, vždycky si zaběhněte k čisté studánce danou věc omýt.
Rozběhli jsme se do lesa. Poměrně blízko jsme našli první studánku s medailemi, pěkně zanesenou nějakými zbytky jídla. Vytáhla jsem jednu z medailí, běžela k čisté studánce, která byla dost daleko od Rossaromu, omyla jsem ji, a běžela s ní do Rossaromu. Po cestě jsem se musela vyhnout několika zlodějům z jiných cechů, kteří číhali na ostatní a chtěli jim sebrat medaile. Podařilo se mi doběhnout do krčmy a vložit medaili do nádoby označené fialovou barvou, což byla nádoba našeho cechu, Už v ní jedna medaile byla.
Běhali jsme a běhali a nádoba se pomalu zaplňovala. Studánky byly zaneseny nejrůznějšími hnusy, někteří z mladých učňů do nich nechtěli ani dát ruku. Ale medailí ubývalo a za chvíli byli již všechny studánky vybrané.
Vrátili jsme se tedy do Rossaromu a zjistili jsme, že na tom nejsme tak špatně v porovnání s ostatními cechy. Rada nás pochválila a Radim řekl, že si máme jít odpočinout.
Připravili jsme večeři a já rozvěsila na domy svých učňů kolečka s informacemi, kdo kdy hlídá. V noci nás totiž čekali hlídky.
Protože pršelo, slavnostní oheň se přesunul na další den a všichni pomalu zalézali spát.
Pískla jsem večerku a obešla Rossarom. Nepotřebovala jsem louč, bylo světlo, a nikde nikdo. Zalezla jsem tedy do krčmy za ostatními, ale v nepravidelných intervalech jsem vycházela na hradby a pozorovala okolí. Noc byla jasná a chladná.
O půlnoci jsem vzbudila Davida s Eliškou, počkala jsem, až vylezou a šla si lehnout do krčmy, abych je mohla v noci kontrolovat. Po chvíli jsem ale usnula.
11.den v Rossaromu … 15.7. 2012
Ráno jsem se vzbudila zimou. Bylo chladno a tak jsem vylezla z krčmy, šla na záchod a umýt se. Do budíčku zbývalo asi půl hodiny.
Pak jsem si uvědomila, co je dnes za den. Čekala nás velká sláva, dneska byli totiž hody a mělo přijet velké nožství lidí z okolních měst. Museli jsme se tedy hned po snídani rozběhnout po Rossaromu a pouklízet binec, který se válel na ulicích. Do devíti jsme běhali a sklízeli, ale když přijeli první návštěvníci, šli jsme je přivítat a nikdo už o úklid neměl zájem.
Během dne se v krčmě nahromadilo obrovské množství jídla. Každý z návštvníků něco dovezl, každý někoho znal. Všichni se dobře bavili, hráli se společné hry, zpívalo se, tančilo, jedlo. Učni často prováděli své rodiče po Rossaromu, ukazovali jim, kde se co stalo, popisovali jim své zážitky.
V jedenáct hodin byl slavností nástup, kde se ukázlo celé vedení měsra, přišel dokonce i skladník, aby se představil návštěvníkům.
Den příjemně ubíhal, ale před pátou hodinou se začal Rossarom vyprazdňovat. Když odešli poslední návštěvníci, přesunuli jsme se do krčmy a pustili se do likvidování zbytků. Bylo to však na dlouho a žaludky těch slabších to nevydrželi. No, byla to perná noc. A kvůli dešti se opět zrušil slavností oheň.
12.den v Rossaromu … 16.7. 2012
Ráno jsme se probudili a vyrazili na rozcvičku pod vedením Stračena. Shodli jsme se na tom, že práce vyléčí všechnu nevolnost a proto jsme celé dopoledne pracovali. Ale bacha na přeléčení. J
Barbeque připravil skvělý oběd a tak jsem si šla najezená lehnout. Po chvíli začal na střechu domu tiše bubnovat déšť. Mrvní kapky se zdály mírné, ale brzy se spustil prudký slejvák, takže se všichni museli rychle schovat.
Jakmile přestalo pršet, vytvořila se nad Rossaromem krásná duha. Chvíli jsme se kochali, ale pak přišel Radim a řekl, že se máme přesunout do hradní dřevárky. Tam nám sdělil skvělou novinu. K městskému přístavu připlula královská loď s obrovským pokladem a byla střežená pouze jedním strážným. Nějakou dobu se tu prý zdrží. Ostatní strážní seděli v městské krčmě a popíjeli. Máte tedy možnost vyrobit si vlastní loď a přepadnout tu královskou. „
Dali jsme se do práce. Nějakou dobu se z dřevárky ozývalo pouze ťukání a zvuk pily, ale za chvíli měl už každý cech vyrobené nějaké obyčejné plavidlo a vydali jsme se k řece. V trupu lodi jsme měli schované nějaké házecí zbraně a na břehu jsme měli postavené nádoby obalené šátky s našimi barvami.
„Z nádob ostatních cechů brát nesmíte. Každý z vás může na lodi sebrat vždy jen jednu věc. Pokud vás cestou zpátky trefí jiná loď, musíte mu dát tři ze svých pokladů. Je jedno jaké. Všechno jasné? Nenechte se chytit stráží. A pokud vás chytí, pusťtě to, co držíte v ruce, a utíkejte zpět na svou loď.“
Vyrazili jsme tedy po proudu a po chvíli jsme se přiblížili k městskému přístavu. Královská loď byla obrovská.
Přístáli jsme tak, aby nás stráž nezahlédla a vyrazili na palubu. Poklady se váleli skoro všude. Popadla jsem prsten a skočila nezpozorována zpět do naší lodi. David takové štěstí neměl a strážný ho zahlédl. Museli jsme rychle odplout, ale podařil s enám ukrást šest pokladů. Po cestě jsme míjeli dvě lodě ostatních cechů, ale nikdo se netrefil do naší. Přijeli jsme v pořádku k naší nádobě, vyložili náklad a rychle vyrazili zpět.
Brzy se strhla obrovská bitka mezi našimi loděmi. Cechy po sobě házeli zbraně a kradli si náklady, proto není divu, že asi za hodinu od našeho startu královská loď odplula.
Smutní jsme se vrátili do Rossaromu, ale trochu nám zvedl náladu ukradený poklad. Měli jsme plnou nádobu nejrůznějších cenností, které jsme okamžitě prodali a získali tak pěknou hromádku zlaťáků.
Jakmile jsme se vrátili do krčmy, začalo opět pršet a tak jsme zbytek odpoledne strávili ve víru hazardu. Hrála se ruleta, kostky a všude cinkai zlaťáky.
Nevím, jestli si toho všiml ještě někdo, ale zdálo se mi, že Maki chodila a sbírala hromádky těch, kteří zrovns nedávali pozor. I to byl možná jeden z důvodů, proč jsme to odpoledne trochu prodělali z našich cechovních peněz. A nebo jsme měli jen smůlu ve hře, těžko říct.
Večer zase kapalo a tak se i třetí den slavnostní oheň zrušil a přesunul se na dobu neurčitou.
Brzy již celý Rossarom spokojeně pochrupával. Cítila jsem se v něm opravdu doma.
13.den v Rossaromu … 17.7. 2012
Třináctý den od znovuzaložení Rossaromu začal stejně jako všechny ostatní. Barbuch nás na rozcvičce pěkně prohnal a tak jsme se hladoví vrhli na snídani od Zíziné skupinky, která ovšem vařila bez Zuzky, protože Zuzka byla nemocná.
Dopoledne jsme jako každý den spravovali Rossarom. Po dobrém obědě a chvíli odpočinku jsme se přesunuli do krčmy a soutěžili jsme mezi sebou v schopnosti rychle reagovat. Vždy hráli dva cechy proti sobě. Seděli jsme v řadě za sebou a drželi se za ruce. Na konci řady stál jeden z rady a házel zlatkou. Když padla strana se znakem Rossaromu, musel ten prvníí z cechu, který měl jediný otevřené oči, zmáčknout ruku toho, koho držel. Ten poslal signál dál. Na druhém konci stolu ležela krabička a ten poslední ji sledoval. Jakmile k němu došel signál, musel krabičku chytit. Který ze dvou cechů ji chytil dříve, ten se posunul o jednoho člověka dopředu. Naopak když se někdo spletl, posunul se jeho cech o člověka nazpět. Ten cech, který se první vystřídal celý, vyhrál. A souboje byly postupně mezi všemi cechy.
Jakmile se dohrály všechny zápasy, Rada nás pochválila Chvíli jsme se kochali, ale pak přišla Mirka a řekla:
„Zase je na chvíli pěkně, a proto jsme se rozhodli uspořádat pro vás další zkoušky. Čekají vás zkoušky síly, rychlosti a mnoho dalších. Vemte si vaše varkoče a můžete začít. Seznam stanovišť najdete u mě.
Běželi jsme Rossaromem a první kontrolka, na kterou můj cech narazil, byl hod vidlemi. S házením začala nejmladší členka a postupně se to povedlo všem mým učňům. Poslední jsem měla házet já, ale to zas takový úspěch nebyl, takže to nebudu komentovat.
Další stanoviště, které jsme běželi splnit, byly sedy lehy s jablkem. Zkouška spočívala v tom, že si vedle sebe lehli čtyři vybraní z cechu, dali si ruce za záda a pokrčili kolena. Janča vždycky jednomu z nich podržela nad koleny jablko a až se danému podařilo kus ukousnout, popošla k dalšímu. Pokračovalo to až do chvíle, než bylo celé jablko pryč. Tato disciplína se nám velmi povedla, protože jsme ji splnili na 6 pokusů, zatímco Honzíkův cech to udělal na 21 pokusů.
Další kontrolka byla u Kvakva, kde jsme museli napsat pusou, v které jsme drželi brk, nápis Rossarom a dělat přitom klik.
U Radima se bojovalo a ten kdo prohrál si musel sehnat někoho jiného, s kým by mohl hrát.
U Honzy se dělali zhyby, což teda nebyla moje disciplína, respektivě tuto disciplínu neměl rád skoro nikdo.
Poslední zkouškou, která nám zbývala, byla zkouška síly, o kterou se staral Hurka. Na zemi bylo položené lano. Soutěžit jsme museli se všemi ostatními cechy, ale většina nad námi vyhrála.
Chvíli poté zase začalo kapat a za chvíli přišel zase prudká déšť. Zalezli jsme proto do našich domků a až do večeře málokdo vylezl. Po večeři a nástupu jsem si šla lehnout, ale…
Najednou se ale ozval křik. Vylezli jsme na náměstí a viděli, jak od krčmy přibíhá Mirka.
„Co se děje?“ zeptali jsme se a Mirka zadýchaně řekla:
„Právě jsme zjistili neuvěřitelnou věc. Víte, jak se pořád snažíme zbavit velitele? No…zítra jede k hraběnce posel s dopisem od Geralda z Rivie, který měl za úkol pozorovat velitele a předat hlášení o něm. Jenže od našich tajných špehů víme, že dopis velitele zrovna nevychvaluje, takže nebude mít hraběnka zájem udělat z něj svého osobního strážce. Ale to je velká škoda.“ Mirka se na nás vítězoslavně podívala.
„Naší jedinou nadějí jste vy. Když nyní vyjdete a přespíte blízko cesty, máte možnost získat ráno dopis od poslíčka a pak máte jeden den na sehnání potřebných věcí k falšování. Sbalte se proto teď co nejrychleji a vyražte. Zde máte seznam míst, na kterých se Gerlad poslední dobou často objevoval. Třeba tam najdete, co potřebujete.“
Rozběhla jsem se do domku a do největšího vaku, který jsem měla, jsem naházela nejnutnější věci. Pak jsem běžela do hradní kuchyně poprosit o nějaké jídlo a za městskou felčarkou pro základní bylinky.
Když jsem se vrátila na náměstí, Matěj s Davidem a Olivkou už stáli sbalení a připravení na cestu. Oběhla jsem tedy ostatní a za chvíli jsme už s požehnáním rady vyrazili na cestu.
Když jsme se přiblížili k obchodní stezce, kudy měl ráno posel běžet, rozhlédla jsem se po okolí, abych našla nějaké vhodné místo na spaní. Pak jsem natáhla plachty, aby na nás v noci nepršelo a šli jsme si lehnout. Kolem nás blikala světýlka, jak se ukládaly k spánku i ostatní cechy.
14.den v Rossaromu … 18.7. 2012
Ráno jsme se vzbudili za svítání a rychle jsme se sbalili. Nakrájela jsem chléb, posnídali jsme, a pak jsme se schovali do keřů okolo cesty a čekali na posla. Přišel brzy. Šel rychlým krokem, skoro běžel, nevypadal však, že by se bál. Nerozhlížel se po okolí.
Skočila jsem mu do cesty a zbytek mého cechu ho obklopil ze všech stran. Posel vyvalil oči a pevně sevřel dopis v ruce.
„Co chcete?“
Bylo mi ho trochu líto, ale potřebovala jsem ten dopis. Pohrozila jsem mu a nakonec mi dopis dal. Pak jsme jej nechali jít. Vydali jsme se na cestu k jednomu z míst, které nám doporučila rada, když tu jsem zahlédla, jak Honzíkův cech přepadl jiného poslíčka a taky získal podobný dopis, jako jsem držela v ruce. To bylo zvláštní.
„Že by Gerald poslal pro jistotu více kopií?“
Za půl druhé hodiny jsme dorazili k místu zvanému Wald. Tam jsme se od místních dozvěděli, že Gerlad dělá na své dopisy dvě značky: vedle podpisu červený otisk palce a ze zadní strany neviditelným inkoustem kříž. Také jsme se dozvěděli, že na cestě na Kunovskou Hůrku sídlí mastičkář.
Vydali jsme se proto směrem k dalšímu místu, kde se Gerald pohyboval, což byl kopec zvaný Klínec. Tam jsme potkali mastičkáře.
„Dobrej,“ houkl na nás a dál si něco kuchtil na kotlíku.
„Dobrej. „ kývla jsem na něj a popošla blíž. „Potřebovala bych od vás nějaké zboží, něco zajímavého, něco, co jste v poslední době prodával významným osobám.“
Podíval se na mě podezíravým pohledem, hned se ale usmál a vytáhl váček.
„Zde, to je mé nejprodávanější zboží. Drahocenný pečetní vosk. Je pevný a vydrží, proto se používá i na královské pečetě. Ale to bych vám neměl říkat,“ řekl a mrkl na mě.
„Hm, nevypadá zle. Kolik za něj budete chtít?“ zeptala jsem se.
„No, co nabízíte?“
Moc peněz jsme sebou neměli, musela jsem tedy lhát.
„No víte, mi toho moc nemáme, jsme z velm chudého kraje, ale nutně tento vosk potřebuju. Tak kolik?“
„No, z chudého kraje jsme všichni, ale že jste to vy, tak 6 zlatých.“
Hm, dobrá cena, pomyslela jsem si a nenápadně vyndala z plného váčku šest zlatých.
„Tady máte.“
Vzala jsem si vosk a už jsme byli na odchodu, když mastičkář řekl: „Za vaše milé jednání vám dám ještě radu. Na kopci zvaném Vičanov sídlí písař, který by vám mohl pomoci s dopisem J“
Kývla jsem na pozdrav a vydali jsme se dál. Blízko byl kopec s jménem Čečetkov, takže nám netrvalo dlouho a byli jsme na jeho vrcholu. Tam spal nějaký poutník.
Opatrně jsme ho vzbudili. Nejrpve byl vyděšený a dokonce hmátl po zbrani, ale když jsme mu vše vysvětlili, souhlasil s tím, že nám pomůže pod jednou záminkou, že s ním dva z nás budou bojovat a alespoň jeden z nás jej přemůže.
Co jsme měli dělat? Rady jsme potřebovali. Zeptala jsem se tedy mých učňů, kdo z nich by chtěl s poutníkem bojovat, ale přihlásil se jen Matěj. Druhým bojujícím jsem tedy byla já.
Matěj chtěl, abych šla první a tak jsem vzala do ruky jednu ze zbraní, které měl poutník u sebe a stoupla si proti němu.
Nikdy jsem se nenaučila s šavlí pořádně bojovat. Vždy raději stojím opodál a střílím a nebo bojuji s dlouhým mečem. Vím že na zloděje to není nic moc.
Zato poutník to s jednoručním mečem, který měl v ruce, dobře uměl. Bohužel se mu povedlo ho porazit a tak jsem šavli předala Matějovi a doufala, že mě překvapí.
Překvapil. V jedné chvilce, kdy se po něm poutník ohnal se Matěj protočil a zasáhl poutníka na plocho do žeber. Poutník zalapal po dechu a sklopil zbraň.
„Vyhráli jste. Proto vám dám ne radu, ale drahocenný papír na obálku, jaký je použit i na královská psaní. Zde za pouhých pět zlatých pro vás.“
Dala jsem mu tedy pět zlatých, poděkovali jsme a vyrazili dál. Všichni se seskupili kolem Matěje a gratulovali mu k jeho úspěchu. Úsmívala jsem se.
Nedaleko Čečetkova se nacházelo rozcestí Končiny, kde jsme potkali milou babičku. Chvíli jsme si sní povídali a dozvěděli jsme se, že kdysi byla písařkou. Ještě jí zbylo několik brků a tak nám jeden za dva zlaté prodala. Rozloučili jsme se s ní a vyrazili dál.
Naším dalším cílem byl Bludný, na kterém jsme již jednou byli při honbě za prstenem. Po cestě začalo pršet a tak jsme se trochu zdrželi.
Na Bludném jsme se dozvěděli, že Gerald vždy oslovuje hraběnku stroze, „Hraběnko schäferová!“ jí říká. Dali jsme starému poutníkovi za dobrou radu zlaťák a popošli jsme do lesa, tak, abychom byli z jeho dohledu. Tam jsme si dali malou přestávku, nakrájela jsem další chléb a najedli jsme se, protože byl čas oběda.
Dalším místem, na které jsme mířili byl Vičanov, ale trochu jsem se zamotala a tak jsme šli nejdříve na kopec zvaný Ožiňák, kde jsme našli červené maso na otisk prstu. Pak jsme se vydali na Vičanov a po cestě jsme potkali Michalův cech.
Michal mě přemluvil, abychom na Vičanov nešli a abych pokračovali v cestě spolu. Řekl mi také, co se na Vičanově dozvěděli. Byla to rada, že se Gerald podepisuje vždy přesně 5cm pod okraj. Já jim na oplátku řekla, co jsme se dozvěděli u Waldu a zamířili jsme zpět k Ožiňáku.
Zatímco šel Michal hledat červené maso, my jsme se znovu najedli a pořádně napili. Pak jsme pokračovali směrem k Sochové, ale po cestě jsme já s Michalem zaběhli k Teodorově pramemi, kde seděl starý poutník a poradil nám, že Gerald dělá na každém řádku maximálně jedno velké písmeno.
Pak jsme vylezli na Sochovou. Tam stála krásná slečna, překupnice s papíry. Chvíli vychvalovala své zboží a pak nám dala každému tři papíry za skvělou cenu jedenácti zlatých pro každého. Spokojeni jsme slezli ze Sochové dolů a vydali se směrem na hlavnou. Slunce začlo zapadat a proto jsme museli spěchat. Rada nás totiž upozornila, že do osmi večer musíme být v novém sídle hraběnky, abychom stihli udělat nový dopis a předat jej.
Na Hlavné jsme našli inkoust a pak jsme už skoro běželi k hraběnčině hradu.
Dorazili jsme tak tak. Několik cechů už tam bylo a chvíli po nás, chvíli po osmé, přiběhla i Kvakva s cechem. (Abyste pochopili, Zuzka po dlouhé nemoci odjela z města a tak rada dosadila na její místo schopnou Kvakva, která vychovávala s Jančou malé zloděje.)
Nikde však nebylo vidět Barbuchu. Co se jim mohlo stát?!
Vytáhli jsme všechny věci, které se nám podařilo nasbírat. Nebylo toho mnoho, a hodně věcí nám chybělo. Naštěstí Rasa prodávala nějaké věci, které nasbírala ona během dne, sice za velmi vysoké peníze, ale alespoň provázek jsem koupila. Za 20 zlatých!
Pak jsem se vrhla na falšování dopisu a mezitím mi mí učni připravili večeři. Dopis se mi docela povedl, pamatovala jsem na všechny rady, které jsme během dne získali. Velitele jsem vychválila, jak nejvíce jsem mohla.
Pak jsme dopis předali Radě, která slíbila, že jej dá hraběnce, najedli jsme se a šli jsme unavení spát. Byl to náročný den.
15.den v Rossaromu … 19.7. 2012
Ráno jsme se vzbudili brzy a posnídali jsme. Pak jsme se sbalili a kolem osmé hodiny přišla Rada, která v noci odešla zpět do Rossaromu.
Jakmile jsme měli vše spakované, vydali jsme se společně zpátky do Rossaromu, kde na nás čekala výborná svačina.
Unavení jsme si lehli do domků. Po domluvě s Radou každý z cech veoducích řekl svému zástupci, že se pro tento den stává vedoucím on a Michal, Honzík, Barbuch, Kvakva, Strake a já jsme celý den prospali. Vzbudila nás až večerka, ale jen jsme se šli najíst, vyčistit zuby a spali jsme dál.
Z vyprávění mých učňů vím, že po obědě přišla Mirka na náměstí a řekla: „ Nastaly nějaké komplikace s dopisem. Potřebujeme úředníka, který by vám dopis podepsal Musíte proto oběhnout tyto lidi….“
Obíhali proto nějaké úředníky, aby získali podpis. Vím jen, že se mému cechu moc nedařilo. No, škoda.
16.den v Rossaromu … 20.7. 2012
Vzbudil nás Michal. Všichni byli ještě rozlámaní a tak se to s rozcvičkou moc nepřehánělo. Po snídani jsme se vrhli na spravování slavnostího ohně, protože se blížil opět významný den.
Odpoledne přišla Maki a řekla. Že pro nás Rada připravila takovou oddechovou bojovku v ulicích Rossaromu. Každý z nás si měl vzít jednu kostku a svůj varkoč. Jeden z každého cechu si měl svůj šátek uvázat kolem krku, to byl chytač.
Naším úkolem bylo chodit po Rossaromu a chytat ostatní. Vždy, když jsme někoho chytili, zahráli jsme si s ním kostky, a ten kdo vyhrál dostal od toho druhého jeden zlaťák. Každý jsme měli na začátku tři zlaté, teré nám dala rada.
Od Radima se dala koupit cinknutá kostka, která měla čísla od dvou do sedmi. Stála ovšem patnáct zlatých.
Můj cech neměl zrovna velké štěstí na šestky a tak jsme si moc zlatých nevydělali. Dobře jsme se ale pobavili a do Rossaromu jsme se vraceli s dobrou náladou.
Nálada nám rychle klesla. Radim na nás čekal se špatnou novinou. Teda jen pro nás.
„Další zkouškou, kterou si pro vás rada připravila, je vaření vaší večeře. Máte možnost zakoupit si u nás suroviny na svou večeři, budete to však mt stížené. Cechvedoucí ztratí na celou dobu přípravy večeře hlas, budou němí. Jejich zástupce nebude moct chodit ani skákat, jen se plazit. Třetí člen bude bez ruky, musí ji mít ovázanou šátkem, jakoby ji měl zlomenou. Čtvrtý člen bude slepý, bude mít kolem očí zavázán šátek. Pátý člen skákal po jedné noze a šestý člen byl zdravý.
Vařili jsme guláš a dal nám vážně zabrat. Ještě před večerním nástupem se z kotlíků linula zvláštní vůně, ten náš voněl spáleninou.
Nakonec si mí učni nestěžovali, najedli se a šli jsme všichni do krčmy zpívat a hrát.
2. schůzka bratrstva
Zjevení Matky noci … 22.7. 2012
Vyrazili jsme opět s loučemi z Rossaromu a jak jsme došli na místo, posedali jsme na lavky. Mírně kapalo a foukal příjemný větřík.
Ne dlouho po nás dorazil i Radim a jeho ruce. Zabodali do kruhu louče a Radim k nám promluvil velmi hlubokým a vážným hlasem.
„Dříve, než vám řeknu, proč jsme dnes tady, chtěl bych vám představit svou novou ruku, Maki. Bývalá pravá ruka byla zavražděna. Proto se z levé ruky stala pravá a na místo levé se dostal nejpokročilejší z prstů.
Ale proč jsme dnes tady. Po domluvě jsme se shodli na tom, že je pravý čas představit vám Matku noci. Pokud jste ovšem připraveni na schůzku s ní. Kývli jsme.
Radim se postavil za jednu z loučí, spojil nad ní ruce a začal odříkávat dlouhou formuli. Kolem něj se vytvořil dým, až ho celého zakryl. Ruce od něj poodstoupili a stoupli si vedle nás.
Z dýmu se začala vynořovat silueta. Jamile dým trochu odpadl, spatřili jsme postavu v bílém, kolem které se vytvářela slabá záře.
Padli jsme na koleno a sklonili hlavy. Pak se lesem rozlehl zvučný a líbezný hlas bohyně.
„Buďte pozdraveni. Jsem pyšná, že jste členy bratrstva, které mě uctívá a myslím, že jeden z vás bude skvělým Králem noci. Buďte ale opatrní, již za chvíli bude rozlita krev a zrada visí ve vzduchu.“
Pak postava zmizela a dým se rozplynul.
Co tím myslela?
Radim se zvedl a trochu se zspotácel vyčerpáním. V tu chvíli se na něj vrhla Maki a v svitu měsíce se zablesklo ostří nože.
„Ne,“ vykřikla Mirka a strhla ji na zem, ale bohužel pozdě. Radim byl mrtvý.
„jen já jsem ta hlavná, jen ze mě bude nejlepší Král noci,“ zakřičela Maki do nočního ticha.
Povedlo se nám ji spoutat a Mirka v slzách řekla: „Odveďte ji do vězení v Rossaromu. Já pohřbím Radima.“
Vydali jsme se proto zpět a nocí se rozléhal zrádcův skřek. Byla to hrozná noc.
17.den v Rossaromu … 21.7. 2012
Rossarom se probudil do krásného dne. Bylo dobře, že bylo hezky, protože byl významný den. Dnes se mělo rozhodnout, kdo se stane Králem noci.
Dopoledne ubíhalo pomalu, protože se připravovalo vše na slavnostní večer.
Jak učni obědvsli, dotáhli jsme z vězení Maki, onoho podlého a zlého zrádce, který vyvraždil část Rossaromu. Přivázali jsme ji k sloupu v krčmě, aby na ni všichni viděli. Křičela něco o tom, že jedině ona se může stát Králem noci a tak jsme jí dali do pusy roubík.
Po obědě jsme yšli z krčmy a nedočkavě jsme čekali na náměstí. Nakonec se Mirka s Radimem dostavili a slavnostně pronesli.
„Již jste zde 17.den a proto jsme se shodli, že je to dostatenčá doba na získání vlivu ve městě. Bohužel se zdá, že jste na tom všichni velmi podobně a stejně tak vaši vedoucí získali stejný počet zkoušek, dostatečný na to, aby se mohli stát Králi noci. Proto o všem rozhodne poslední závod, poslední zkouška, kterou jsme pro vás dnes připravili.
Byl to těžký boj. První část závodu byla svíčková štafeta, kdy vám nesměla sívčka zhasnout, jak se bohužel několikrát stalo. Když jsme došli, čekal nás další úkol. Museli jsme podkopat ležící prkno tak, abychom se pod ním mohli protáhnout. To se nám nakonec povedlo docela dobře a získali jsme nějaký náskok. Teda náskok….povedlo se nám setřást skupinku Kvakva, Barbuch byl daleko před námi.
Další kontrolkou bylo střílení z luku, což se mi líbilo, ale nikdo z nás se netrefil, protože terč byl poměrně daleko. Nelámala jsem si nad tím hlavu a rychle jsme běželi dál. Už nás čekalo jen zapamatování si básničky. Pak jsme museli běžet přes celý Rossarom za Mirkou, u které jsme museli přehodit čtyři z našich členů přes tyčku nataženou mezi dvěma domy. To se nám povedlo bez problémů a pak už jen cílová rovinka (pěkný krpál) za Maki, kde jsme přeříkali básičku (respektive já přeříkala básničku) a ona nám stopla čas. Skončili jsme nakonec čtvrtí ale při celkovém součtu bodů jsme byli na třetím místě. No Královna noci se ze mě nestala.
Užívali jsme si poslední společný den. Rada se totiž dohodla, že jakmile se někdo stane Králem noci, ostatní vedoucí buď zruší své cechy a nebo se přestěhují do jiného města. Ale já se nehodlala z Rossaromu hnout. Věděla jsem tedy, že se budu muset rozloučit se svým cechem.
Králem noci se stal Barbuch. U slavnostního ohně, který zapalovali Matěj, Bára, Segla a Filip, byl slavnostně korunován a bylo taky jeho pravomocí postarat se o svého vězně, sdělit mu rozsudek. Barbuch zvolil ten nejtvrdší trest- smrt.
Seděli jsme u ohně dlouho do noci a povídali si, až se sobota přehoupla v neděli. Chvíli jsme měli pocit, že nás někdo sleduje, ale stráže poctivě hlídali. O půlnoci nám hradní kuchařka donesla sladký zákusek a my jsme se všichni sladce smáli J.
Postupně začali lidi odcházet až se nakoneci mě začaly klížit oči.
„Dobrou,“ řekla jsem těm, kteří ještě seděli u ohně, a šla jsem si lehnout. Bylo to krásných 17 dní, říkala jsem si, když jsem usínala.
18.den v Rossaromu … 22.7. 2012
Ráno jsem vstala a sbalila jsem si několik svých věcí. Rozhodla jsem se, že pojedu svůj cech doprovodit.
Dopoledne jsme pomáhala zbořit domky, které zůstali po učních, kteří odjížděli.
Pak byl slavnostní nástup, kde jsme se všichni rozloučili, Rada nám poděkovala za skvělých 17.dní a pak již vyrazili koňské povozy do vzdálených měst. Náš povoz směřoval k městu zvanému Přerov, kde jsem se rozloučila se svým cechem a vydala se zpátky do Rossaromu.
Nevěříte mi? Měli byste!
Fotoalbum z tábora Králové noci 2012
Statistiky
| Online: | 3 |
|---|---|
| Celkem: | 182927 |
| Měsíc: | 2068 |
| Den: | 104 |